Cestuj dokud můžeš, pak už bude pozdě. Stačí chtít a pak to jde. Nejhorší výmluva je "Já nemám peníze", ale pak prokalit prázdniny to není problém

Autobusem v Uzbekistánu aneb proč (ne)jezdit dálkovými autobusy v této krásné zemi

12. ledna 2011 v 6:13 | Martin |  Střední Asie
Po tolika cestách si člověk říká, že už ho jen tak nic nepřekvapí a nevyvede z míry. Pokud i vy myslíte v podobném duchu, tak vám doporučuji vyzkoušet dálkový spoj Urgench - Taškent. Upozorňuji však, že je to spoj pouze pro otrlé!!!
Původně jsem zamýšlel jet vlakem, ale lístek jsem bohužel nesehnal ani s měsíčním předstihem (konec novoročních prázdnin), a tak mi nezbylo nic jiného nežli vyzkoušet autobus. No alespoň ušetřím, ne? Překonat necelých 1100km za 220kč není věru moc, a že cesta trvá dvacet hodin? Přeci jsem jel českou Karosou do Itálie, takže pohoda, to už znám.
Odjezd měl být v jednu odpoledne, ale dostal jsem echo, že se má vyjet již ve dvanáct, a tak jsem vzorně nastoupil na rezervované místo. První řada na pravé straně. Uvidím krásně na cestu. No původně to vypadalo, že uvidím krásně pouze na nádražní halu, protože jsme vyjeli až asi o půl třetí, pořád jsme nakládali nějaké harampádí nebo čekali na další zásilku. Ze svého místa mám ale rozhodně lepší výhled nežli řidič, který si scházející sklo ve svých dveřích chytře nahradil dřevěnou překližkou. Raději se moc nezajímám, jak může vidět do křižovatek a na vše co se děje nalevo od něj...

Po půl třetí se konečně vyráží a já ještě skoro ve městě usínám. Na hodinu. Pak se zastavuje. Jde se na záchod. Odjezd. Za 200m stojíme znova. 10minut se nic neděje. Popojedeme dalších 300m a sjíždíme ze silnice. Stojíme dlouho a tak se vychází z autobusu ven. Chlapi kouří, ženy jsou v autobusu, já mrznu chvíli venku chvíli v autobuse. Mluví se Chorezmsky či Uzbecky - dlya menya net raznice, stejně se nechytám a nerozumím. Po půl hodině jsem nervní jak sviňa, a tak se domáhám svojí lámanou ruštinou odpovědi, proč že se nejede. Řidič prý nemá v pořádku nějaké dokumenty, a tak se čeká asi na jejich předělání. Čekáme tedy všichni. Jedeme Po půl kilometru ale zase sjíždíme ze silnice - prý před námi uzavřeli silnici pro autobusy, a tak musíme zase čekat. Všichni, až na personál autobusu (4 chlapi - proč proboha tolik?), jedeme maršutkami na benzínku. Žvatlám s spoluzájezdníky v duchu:
"Ženatý?"
"Děti?"
"Přítelkyně?"
"Uzbečka?"
"Net?"
"Nužno!!"
"Udělá pro tebe vše, bude vstávat v pět ráno a chodit spát až po tobě. Pohoda život s Uzbečkami."
"Někoho mám? Nevadí, prostě to chce Uzbečku!!!"
Přitom mrznu jak sviňa, je tak deset pod nulou a už stojíme asi dvě hodiny venku v mrazu. V šest pro nás konečně přijíždí bus. Hurá!!!!
Vyrážíme tedy dál. Silnice v poušti je totál na padrť. Průměr tak 30km/h (z první řady o tom mám přehled) Ve 23h další zastávka. Cože??? Jak to, že tu budeme až do čtyř ráno???
"Autobusy nesmí v noci jezdit."
No alespoň je tu kde si sednout a je tu možnost dát si něco k pití a to vše v relativním teple. Nechci ani jíst.
"Vodka?" - Nu da.
U stolu jsme tři. Pije se z hrnků na čaj, a tak se první lahev rozlije za dvě kola. Dát tři loky vodky je celkem o kejhák. Po první láhvi už začínám jíst - zakuski. Po druhé láhvi, jím ještě více. Po třetí lahvi (delete čárku) mluvím jak Uzbek - ruštinou nezatíženou skloňováním. Ještě že přede mě přistávají bez ustání také zakuski. Čtvrtou láhev musím platit já, protože když jsem dolil třetí položil jsem ji na stůl a nehodil pod stůl. Kdo to má k sakru vědět. Moc nevnímám. Platil jsem za vše asi 60kč. Jdu se spolustolovníkem ven. Kosa jak sviňa. Oj, za půl hodiny vyrážíme. V takovém stavu být v autobuse? Ne!! Poprvé v životě jsem šel cíleně zvracet. Bojím se jízdy. Spolustolovník zvrací také jak Alík, ovšem nedobrovolně. Nejsem tak špatný pijan.
V autobuse naštěstí usínám, krásně to houpe. V osm ráno se probouzím. Stojíme. Stojíme. Stojíme. Jdu si tedy vyčistit zuby (raději za roh, abych nebyl cílem posměchu) Stojíme. Máme v pr...li. zadní kolo. Vše kolem je omrzlé, mlha, super zima. Maličká dědina. V deset jdu s jedním chlapíkem k místňákovi na čaj. Cpe do mě i víno, ach jo samý alkohol. Takhle uchlastaní muslimové, jak je to možné? Odpovídá úžasným termínem "sovětský muslim". Volají nás, že už je vše ok. Jdeme zpět. Hotové? Kola jsou pořád mimo autobus - nic se nezměnilo. Čekáme další hodinu. Všichni zmrzlí. Ptám se kde jsme. Před Bucharou. Čto? Jsme na "cestě" 24hodin a ujeli jsme 300km. Ty vole, to bude ještě dlouhá cesta.



Ve 12h nasedáme a popojíždíme 50m, problém s druhým kolem. Ufff. Rezignace. Stopovat? Nic tu nejezdí. Blyat!! Už vím, proč v autobusu jsou kromě dvou řidičů ještě další dva chasníci - jsou to opraváři...
Po půl hodině další výjezd. Celý autobus se modlí. Snad to pomůže. Kdybych to uměl, tak bych se modlil také, ale ke komu vlastně? Jedeme dlouho, modlení pomohlo. Buchara, Samarkant, zastavujeme až po sedmi hodinách. Všichni běží na záchod a nadávají, že tu není co jíst. Řidiči nás nahání zpět. Vypadá to, že v deset večer budeme v Taškentu. Najednou rána jak sviňa. Ne, už zase něco, zase budeme stát!! Za mnou se vysypala dvě okna, všude po autubusu se válí sklo.


Řidič je v pohodě a zastavovat nehodlá. Do autobusu fučí a je zima (tedy ono se netopilo celou cestu, ale teď už bus ani nezadýcháme). Jeden opravář poslední hodinu ještě musí držet přední dveře - pořád se otvírají... Hlavní ale je, že jedeme. Už chci pryč, i můj flegmatismus přestal dávno účinkovat, zato zbytkový alkohol stále nechce pryč. Ženeme to pořád 80km/h po dálnici a pak to přišlo. Řidič prostě odešel od volantu a na jeho místo v klidu usedl druhý. V plné rychlosti s 40 pasažéry, to je celkem frajeřina. Nechápu, ale hlavně že se nic nestalo a nezastavujeme. Posledních 20minut jízdy už byla poměrně nuda, foukalo z rozbitých oken i z předních dveří a nic se nedělo

Do Taškentu nakonec dorážíme přesně s půldenním zpožděním. Příště raději vlakem. Na tohle fakt nemám nervy. Ten kdo je má tak ať mi dá vědět a zkusím mu zajistit vízum, jízdenku si ale kupujete sami, tak blízko těchto ďábelských uzbeckých strojů na dálkovou dopravu se už nepřiblížím. Takový totiž nebyl pouze náš autobus, celou cestu jsme míjeli požehnaně jiných "nešťastných" busů s polámanými kolečky, otevřenými motory atd. Vivat la Karosa!!

Kupodivu mně z té cesty teče z nosu, kašlu a bolí mě na hrudi...

Za Zdarove avtobusov, Martin
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ondřej Ondřej | 12. ledna 2011 v 12:54 | Reagovat

Zupr, výborně jsem se pobavil! Kam se to hrabe na spoj Yazd-Mashad ca 900 km přes poušť - bus krachne ve vesničce po 3 hodinách jízdy, ty dostaneš 1/2 jízdného nazpět a požehnání na cestu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama