Cestuj dokud můžeš, pak už bude pozdě. Stačí chtít a pak to jde. Nejhorší výmluva je "Já nemám peníze", ale pak prokalit prázdniny to není problém

Incredible India

5. října 2010 v 13:01 | Martin
Tak zase jednou na cestách. Dlouho jsem se chtěl do Indie a Kašmíru kouknout a když jsem sehnal celkem výhodné letenky, tak byl čas zase jednou zvednout kotvy Nikdy jsem nelezl po horách a to ani po českých, a tak prvotním cílem se stal Ladakh a místní vysoké hory. Více fotek samozřejmě na fcb...kde jinde:)

17.8.
Z Dilí se nám podařilo vypadnout ještě v den našeho příletu. Upřímně jsme rádi, jednak je město celé rozkopané kvůli hrám Commonwealtu a druhak na první den cesty bylo té špíny dost i na mě. V čase, který nám zbýval do odjezdu autobusu do Manali, zkoušíme najít plynovou kartuši - všichni nás akorát posílají jako horký brambor ale nikdo neporadí.
V půl deváté nastupujeme do autobusu bez ní s tím, že ji seženeme v Manali. Tam bychom ji podle Čechů, které jsme potkali v metru, sehnat měli.

18.8.
16 hodinový přejezd dá zabrat, ale když se většina prospí, tak to celkem uteče. Kartuši skutečně seženeme - musíme ale koupit i vařič. Nejde nasadit na náš...
Večer jdeme do Old Manali a koštujeme láhev místního vína.

19.8.
Ráno ještě Klára běhá po internetu a poté balíme věci a před 12 jsme na nádraží. Chceme se dostat do Kaylongu a Darchy. Autobus jezdí každou hodinu - má přijet v jednu, pak ve dvě. To už s námi čeká dalších šest Slováků, kteří mají stejný plán cesty. Máme jet autobusem ve tři... Za nádražím nacházíme stanoviště taxíků, a tak začínáme smlouvat o cenu. Nakonec jsme na 4200Rp.za auto a všech osm nás skáče dovnitř a bágly letí nahoru.

Cesta je v určitých částech šílená, bláto do půlky kol, které nemají ani náznak dezénu. V autě je ale dobrá nálada, o kterou se činí naši východní bratři.


Do Darchy dorážíme za tmy a jsme ubytovaní v tea tentu.

20.8.
Všichni jedou za Dalajlamou, který má být pár km od nás. Jen my zahajujeme svou pěší pouť Zanskarem.
Všude mraky prachu a až do Palama (400m.n.m) to vede víceméně po cestě/silnici, kterou se tu pokouší zbudovat.
V tábořišti se pokouším umýt, ale voda má blíže ledu...
Po zjištění, jak velké a těžké jsou naše batohy ve velkém redukujeme jejich obsah. No redukuje hlavně Klára a to stylem, že většinu dá do batohu mně :)
Jinak se na mě začíná podepisovat výška - včera jsem nespal a teď mě bolí hlava.

21.8.
Hlava krok za krokem horší. Lékárenské společnosti by ze mě měly radost - prášky do mě cpe Klára i Slováci, a tak seto občas dá snést.. I tak je to ale dost utrpení.
Spíme v 4650 m.n.m a všichni až na mě jsou ok. Jak jim závidím...

22.8.
Ráno nemohu dát hlavu do svislé polohy, a tak chodím okolo stanu jako stará babka. Prášky nakonec zabírají, a tak Shinglo-Lo sedlo zdoláváme :)

Už ale zase ve dvou - Slováci nebyli na naše tempo stavěni, a tak jsou daleko vepředu a už je nedohoníme. Máme o nich zmínky jenom na pasových kontrolách, kde jsou jejich jména nad našimi.
Sedlo je nádherné, sestup mi ale zase nechutná, a tak zdržuji. Přespáváme proto hned v prvním tábořišti za sedlem (4700m.n.m). Je tu dost zima, občas padá zmrzlý déšť a ráno jsou vrcholky kopců zasněžené

23.8.
Dorážíme až do Kargyaku, kde nacházíme vřelé útočiště ve Sluneční škole. Též nám zajišťují home stay u místního zbohatlíka. Zbohatlík je zde však něco jiného...
Kláru dnešní přechod a slunce dostalo, a tak jsem u místňáků na večeři pouze se Štěpánem ze Sluneční školy

24.8.
Trávím příjemný den ve škole, zatímco Klára vyspává až do odpoledne. Naštěstí jsme měli volný den v plánu, protože Klára by v takovém stavu daleko nedošla.
Celý den vlastně přecházím mezi školou a naším hostitelem a všude jím a piji čaj. Nebylo to vůbec špatné. Zvláště pak večer s kytarou a českou písní (i má ústa se zapojila)

25.8.
I přesto, že Klára není úplně fit, tak vyrážíme zkrátit si cestu alespoň o pár kilometrů tak, abychom zítra stihli Phuktal gompu.

26.8.
V Prune necháváme závaží a jdeme "na výlet" na gompu. Impozantní klášter/vesnice na skále. Jako vždy nikde není ani noha. Naštěstí se nás ujme jeden mladý mnich a ukáže nám gompu i zevnitř.
Večer v Prune zase zazáří Kláře oči - vidí a sahá na teplou vodu. Asi se budu muset umýt i já

27.8.
Tak nám zase spadla křídla. Baťohy jsou pořád stejně těžké. Jen se nesou příjemněji po vydatné snídani - čapáty s medem :)
Celý den monotónně kaňonem podél řeky. Cestou potkáváme dva kluky z Lehu - měli školní projekt sbírat kytičky okolo jedné z nejvýše položených vesnic.
Kempujeme brzy (že by jsme šli rychle?) a tak stíháme koupel ve čtyřstupňové vodě zalité sluncem.

28.8.
Rozhodujeme se ukončit trek v Padumu - nikdo neví, jaké jsou cestou do Lamayru podmínky. Někdo říká, že je to nebezpečné, někdo, že schází mosty.
Chtěli jsme přespat v Mune, ale s pokračující modernizací se silnice dostala nějak dále nežli máme zapsáno v mapě, a tak se ještě dnes dostáváme na korbách náklaďáků až do Padumu. Na gompu v Mune jsme nezapomněli, a tak vyskakujeme a děláme zde přestávku.
Padum - konečně jídlo. Poté co jsem vyzvracel musli (pálí mě z tyčinek žáha jak sviňa) a kuskus nemohu ani cítit, je restaurace jako dar z nebes

29.8.
Dopoledne se jdeme kouknout na Karcha gompu (12km) - doporučuji už jen kvůli výhledu na zasněžené horské štíty. Cestou zpět zastavuji v Tatu, a tak unikáme dvouhodinové výhni bez jakéhokoli stínu.
Večer sháníme odvoz do Kargylu/Lehu a vypadá to, že nás sveze kamioňák - uvidíme. Jinak tu začínají civilizační problémy - koupelna, teplá voda, zrdcadlo. Tím začínají i mé noční můry - kdo mě zná jistě ví - čekání až se druhý upraví a vypraví....:(

30.8.
Řidič nás nevzal a proto jsme ve 4 ráno na ulici s cílem odjet z této pustiny.

V 6h nás bere Tata sumo ještě s jedním nesympatickým turistickým párem, který pak naneštěstí potkáváme ještě pár následujících dnů. Čtrnáctihodinová útrpná prašná jízda končí v Kargylu. Nemůžeme se ani nadechnout kolik máme prachu v plicích. Batoh ani nepoznávám - cestoval totiž na střeše a je z něj prachová hnědá koule.

31.8.
Zase ve 4 ráno na ulici, ale dnes v pohodě odjíždíme busem do Lehu. Nebýt nás, tak ty blbounští turisté ze včerejška bloudí Kargylem dodnes. Morousové ale neděkují...
Cesta se prodlužuje, bo silnice má občas pouze jeden pruh a dva se tam jaksi nevejdeme.
V Lehu rezignuji na shánění ubytování a jdu do pekárny čekat, až si Klára vybere to vyhovující. Stejně by mé slovo bylo maximálně slovem poradním bez možnosti rozhodování.

1.9.
Výtečně vybrané ubytování? Jak pro koho - buď mám v posteli nějaké malé zvířátko nebo jsem alergický na používaný prací prášek. Rozhodně mám záda jako divně zbarvená beruška.
Obcházíme město, palác, gompu a každý krám s hadry.
Potkáváme naši bandu Slováků, kupujeme pivo a whiskey a jdeme na jídlo do restaurace. Tam vybalujeme i náš proviant, který nám balí do ubrousků. Aby to nikdo nepoznal? :) Nemají licenci na prodej alkoholu.
Večer ještě vyřizujeme permit na Stok Kangeri a poté se domlouváme ještě se dvěma Čechy na ranním odjezdu.

2. - 4.9.
Dva aklimatizační dny před výstupem (4400 a 5000m.n.m) a jde se na to. Do base campu dorážíme i s Alešem a Evou, ale zjišťujeme, že naším rodným jazykem zde mluví daleko více lidí. V BC je pár cizinců a 9 Čechů, kteří obsazují tea tent:) (mají zde i rum)
Vyrážíme po druhé hodině ranní (noční?). Aleš s Evou to balí skoro na začátku - se střevními potížemi v mínus deseti se nejde moc dobře. Jo kosa je jak hovado - cestou mi zamrzla i voda k pití, ruce a nohy úplně prokřehlé. Ještě když dorážíme na ledovec tak jdeme po tmě s čelovkou. Bomba nápad.... Posledních pár desítek metrů, když se jde po hřebeni, toho mám plné zuby, nějak mi nejde dýchat. Hlava ok. 6158m.n.m (nebo 6123, 6153) zdoláno. Super výhled. Už jen cesta dolů. Maraz (???). Nasazujeme mačky poté co ztrácíme cestu a po ledovci tak nekloužu :) (neboli když už je mám, platím a tahám, tak je také zkusím, ne?). Valím to do BC, kde zabalím, objednám polévky a čekám na Kláru. Dohadujeme se, že zkusíme seběhnout až dolu - nechce se mi již stavět stan a vařit.

Nahoru jsme to šli dva dny, dolu 4 hodiny, a tak stíháme autobus v šest hodin a s radostí se přejídám v Lehu nějakých dobrot. Na večeři jsme jak jinak než se Slováky, Alešem a Evkou (stihli bus před námi), s kterou pak jdeme ještě na pár piv (pár je dvě piva pro dva).

5.9.
Jako první se muselo napsat domů jak jsme dobří (a živí). Jinak je to den těžkého nicnedělání. Však bylo také zasloužené. Odpoledne jde Klára nakupovat a mys Evou se jen tak touláme městem, pojídáme naan a dohadujeme se se zbytkem party od Aleše na zítřejším sjíždění Zanskaru na raftu. Večer jdeme trocha popít se Slováky a pojíst s botaniky z Budějovic (dalších asi 7 Čechů).
V Lehu po záplavách není nikdo jiný nežli Čechoslováci....

6.9.
S malým zpožděním a s taškou plnou placek a mrkve na snídani odjíždíme. Jeep nás vyhazuje kousek za městem s tím, že jedeme ne Zanskar, ale Indus. Co naplat, zaplaceno bude méně.
Lodivod nás nechá vykoupat v každé vlnce, některé z nich jsou pořádné. Po jedné z nich letím raftem z první řady mezi druhou a třetí a Aleš padá na mnou uvolněné místo. Při klidné vodě dávám i očistnou koupel v Indusu. Po cca dvou hodinách nás vyklopí na břeh, kam zajede řidič a veze nás na sjednaný oběd.
Návrat trochu naboural nedostatek paliva, a tak docházíme pěšky. Za Indus srážíme cenu dolu a tak nás to vyšlo každého na 700Rp.
Večer mám konečně indické jídlo a myslím, že mám na dva dny se stravou vystaráno. Přejeden.

7.9.
Společným taxi se dopravujeme za 300Rp/os do Nubra walley. Naaranžovaný taxi přes agenturu stál na dva dny (jednu noc) přes 5000Rp. Nutné povolení jsme si vyřídili včera. Jedeme přes (asi) nejvyšší silnici určenou pro motorová vozidla - nejvyšší bod je 5602 metrů vysoko. Jedeme nakonec jen tři, protože části slovenské bandě, která nejela na Tso Moriri, je zle. Před polednem jsme v Diskitu, kde jdeme nejdříve na gompu, kde měla být hlava ladackých budhistů. Klučina je však v čínském vězení (nejmladší politický vězeň, je mu 7let). V podvečer ještě jdeme do písečných "dun" nebo spíše přesypů.
Večer nacházíme útočiště u našeho hostitele v podobě piva. Jo a jediní cizinci v Diskitu, které jsme viděli jsou opět jen Češi a Slováci.

8.9.
Panamik - horké prameny. Jsou fakt horké a dají se tam dát maximálně nohy (pokud tam v té horké vodě vůbec vydržíte). Poté jen dlouhé čekání na zpáteční autobus.
Díky Klářině výřečnosti jsme byli pozváni k místní rodině na večeři - velmi vydařené momo a přátelská atmosféra. Jen člověk odcházel s pocitem, že jsme je možná vyžrali....

9.9
Ranní přesun Nubra - Leh, tentokrát i se zastávkou na vrcholové foto. V Lehu jsme změnili ubytování a odpoledne jsem se sám vydal do Tiksey gompy vzdálené cca 20km od města. Určitě nejhezčí co jsem zatím navštívil, a to i přes to, že jsem se nedostal do všech místností.
Zpět se ploužím v zácpě stejně jako při cestě ze Stoku. Jede se totiž oblastí, která byla zaplavená a všude jsou stále vysoké kupy bahna.

10.9.
Ranní bus do Likiru, tedy na křižovatku. Z hlavní silnice je to pak ještě pěkný kus a tak po snídani, kterou jíme u silnice (mám od ní zapatlanou celou tašku), stopujeme s Evou izraelský pár na líbánkách. Stejným způsobem se dopravujeme mezi Likirem a Alchi, tentokrát však s indickým párem na dovolené. S nimi udržuji konverzaci o všem možném včetně budoucnosti Kašmíru. Alchi je pěkný, rozhodně stojí za shlédnutí. Škoda jen, že se uvnitř nemůže fotit. Stejně jako Tiksey i Alchi má svou atmosféru.
Při rýži s dálem a cestovní verzi scrablu čekáme na bus zpět.
Večer prší a tak si půjčuji na zítra kolo....


11.9.
V 6:24 začínám 40km dlouhý výjezd na Kardung La. Je nádherné počasí, a tak dělám více zastávek, abych vše nafotil. Ještě, že jsem se rozhodl ho vzít s sebou. I když tahat se zde se zrcadlovkou není žádný med:) Do cca 33km vše ok, nohy šlapou. Pak ale končí asfalt a posledních 6km je celkem peklo. Není to prudké, ale kombinace šutrů a výšky dělají své a tak stavím každý kilometr. Nakonec jsem rád, že jsem nahoře, kde dávám čaj a Maggie polévku. Až poté dělám vrcholové fotky. Dolu je to stejné jako nahoru - 6km hrůza a po asfaltu je to pak pohoda.
Před druhou hodinou odevzdávám kolo a v brzké odpoledne večeřím. Balíme a poté jsme měli mít Chang party, ale jelikož je svátek všechny obchody jsou zavřené a nic se nekupuje. Tláskáme tak alespoň zbytky zásob z treků, kýbl hranolek aj. Slušná hranice.

12.9.
Letecký přesun do Dílí. Takové bezpečnostní machinace na letišti sem ještě nezažil. Z Dílí jsme se ten stejný den chtěli dostat do Kajuraha, ale po různých peripetiích s turistickými agenturami jsme byli rádi za vlak do Agry (stál 170Rp a agentura říkala, že nás tam dostane za 5000 pro tři, jinak že to není možné.) Dáváme poslední jídlo se Slováky, kteří jedou domů a spěcháme na vlak.
Ubytovávají nás kousek od Taj Mahalu. Ze střechy máme krásný výhled.

13.9.
V 6 hodin jsme už u Taj Mahalu, kde musíme jít asi dva kiláky od brány pro lístky a pak elektrobusem zpět. U vstupu mi zabavují stativ. Ještě že tu jsme tak brzy - není tu ještě moc lidí a tak se dají udělat i fotky bez hord turistů a místních a člověk může projít celou krásu bez kličkování. Trávíme zde tři hodiny a pak jdeme na snídani.


V půl dvanácté máme domluvenou moto rikšu, která nás vezme na ostatní památky - Agra fort, Baby Taj, výhled na Taj Mahal. Mám (máme) toho plné zuby a tak v rikše usínám.
Když nás vyklopí u hotelu, tak holky jdou na hennu a já do postele, abych se pak vůbec doplazil na večeři.

14.9.
Nad ránem mě chytá sračka - měl jsem podezření, že ta voda v petce, co jsem koupil, vypadala divně...pět hodin na záchodě je výsledek. Po návštěvě lékárny mám zakoupený takový driák, že to musí zabrat.
Kromě trhu ve starém městě nemáme v plánu nic víc, a tak se v klidu procházíme (holky spíš nakupují) a jelikož jsem od rána nic nepozřel tak i jíme.
Večer trávíme u nás na terase při pohledu na Taj. Na osmou jdeme na nádraží odkud vyrážíme směrem Kajuraho. Sleeper třída je úplně v poho, zvlášť když jsme si koupili i prostěradla.

15.9.
Jako první jsme koupili lístky do Varanasi a až pak jsme se ubytovali v mramorovém pokoji za 200Rp. Po ukázce masáže, kterou jsme si objednali na večer, jsme šli na oběd a hlavně kouknout na ty proslulé chrámy zobrazující kamasutru.
Nejdříve východní část (protože jsme šli špatným směrem) se starým městem, kde kupujeme místní víno (spíše pálenku) a pak odpoledne i tu hlavní západní část. Nepochopím, že zatímco zde si v klidu mohli vyobrazovat takovéto výjevy z kamasutry na své chrámy, u nás v Evropě bylo toto období jedno z nejhorších (9.-11.st)
Po (dalších) nákupech jsme všichni postupně zašli na masáž a strávili příjemný večer na hotelu v indické společnosti (a Klára skoro i v objetí).

16.9.
Než jsme vyhodili věci z pokoje, prošli jsme zbývající chrámy na jih od starého města. Nestáli za to - zde se rekonstrukce hrubě nepovedla a vše vypadá spíše jako kasárny). Ve dvě hodiny nám pak už jel autobus do Satny, kde jsme se stihli najíst a přestoupit na vlak do Varanasi

17.9.
Zpoždění jako vždy dvě hodiny - naštěstí tak dorážíme až v šest ráno. Ubytování nacházíme jen díky rikšovi, který s námi jde ve změti uliček až před vchod. Jsme v kobce s pěknou koupelnou, a tak po sprše jdeme hned ven.


Hned jako první jdeme na Manikornika gath - spalovací gath. Nahoře nad hospicem jsme dostali výklad o tradicích, postupech, ceně aj. Zvláštní vidět, jak zbytky kostí hodí do řeky, kde se o ně poperou místní psi, kteří pak chodí okolo tebe.
Pak jsme udělali tour po dalších gathech, a to skoro bez bloudění (nějakým zázrakem) a s občasným schováváním před deštěm. Jednou jsem tak zašel na čaj, prohrál v šachách s majitelem a šel dál. Večer jsme ještě stihli ceremonii na Deshawara gathu, večeři a pivo u nás v terasní restauraci s výhledem na kouřící Manikarniku.

18.9.
Spíše toulací den zpestřený dvouhodinovou vyjížďkou na lodi. Po projížďce snídaně a první část toulání zakončenou sprchou a balením věcí. V poledne jsme zašli na čaj (něco na mne leze) s čerstvým zázvorem u nás v hotelu, a pak až do šesti jsme se znova jen tak bezcílně toulali křivolakými uličkami plných odpadků, hoven a všudypřítomného hluku od troubení. Tyhle procházky i město mám jaksi rád. Během procházení mi na každém rohu nabízeli haš (a nejen ten) a všude procházeli průvody nesoucí zesnulé na ramenou.
Vše jsme krásně zakončili dvěma banana dosa (něco jako palačinka, ale z rýžového těsta) a Manikarnikou - chtěli jsme s Evou vidět více nežli jenom jednu hořící hranici - bylo jich asi 12 a všude lítal popel.
Večer jsme vyzvedli Kláru a za monzumu jeli na nádraží shledat se s partou od Evy. V šesti lidech jsme tak nastoupili na 16hodinovou cestu do Dílí.

19.9.
Obligátní dvě hodiny zpoždění a tak jsme v Dílí až v poledne. Během cesty pořád pršelo a některé oblasti jsou dost zaplavené.
Než jsme se ubytovali, vypálili fotky a okopírovali průvodce (dál pojedu sám - alespoň chvíli), tak uběhl celý den a tak zbyl čas tak na nákupy (pro ty co odjíždějí) a jídlo (samozřejmě pro mne)

20.9.
Už včera večer jsme s Evou spřádali naše business plány do budoucna a dnes jsme asi do tří hodin odpoledne uváděli naše výmysly alespoň do částečné praxe. No uvidí se, jak to dopadne, za pokus to ale stojí.
Odpoledne už jsme jen rozdýchávali pracovní nasazení, na které nejsme zvyklí, přebalili věci tak, aby se nic nerozbilo, pokecal jsem s ostatními, dali poslední večeři a rozloučili se. Všichni letí ráno domů a já jedu dnes večer do Amritsaru.
Člověk by nevěřil, jak je Dílí klidné a čisté město. Tedy oproti Varanasi.

21.9.
Ve vlaku jsem potkal indického protestanského pastora, a tak jsme ještě před spaním řešili náboženské otázky. Po chvíli jsem raději vylezl nahoru, že jdu spát....
Amritsar je kouzelné město - z nádraží bus zadarmo až k zlatému chrámu, kde jsem se ubytoval v "azylové" poutní ubytovně (platba formou příspěvku), celý chrám je ke shlédnutí zdarma a když jsem zabloudil ve městě a dal si někde na rohu čaj, tak nejen že mě poslal správným směrem, ale ani nechtěl za čaj zaplatit. A to jsem ještě dnes nenavštívil místní sikhskou obr vývařovnu, vaří jak jinak než zadarmo.

V podvečer jsem se ještě vydal s Izraelci na pakistánsko-indickou hranici podívat se na výměnu stráže. Neskutečná záležitost, kterou nelze opomenout. Show se vším všudy a s diváckou atmosférou lepší než u nás na fotbale.

22.9.
Po pozdní snídani Mata temple u vlakového nádraží - byl zajímavější než jsem očekával. Asi 15 minutový labyrint všemi roztodivnými částmi chrámu. Vrátil jsem se v čas oběda, a tak jsem konečně zašel do té vývařovny. Zajímavý a celkem chutný zážitek sedět se stovkami lidí v tureckém sedu s tácem před sebou a čekat, co ti do něj kydnou (rýže, dál, čapati a ještě něco kari). Odpoledne další kulturní zážitek v podobě indického multikina - tak drahé (150Rp), že tam mají na záchodě i toaletní papír. Nový indický trhák Dabang.
Večer jsem se schválně zasekl na netu, abych nebyl na nádraží takovou dobu. I tak jsem přijel před jedenáctou a vlak mi jede po půlnoci.

23.9.
Přesun Amritsar - Dílí - Jaipur, kam jsem dojel okolo páté odpoledne. Nestihl jsem tedy nic.

24.9.
Jaipur jsem projel křížem krážem a viděl jsem toho více, nežli jsem myslel že v Jaipuru vůbec je. Především místní pevnost za městem stojí za delší návštěvu a za trochu bloudění uvnitř. Jediné vyloženě turistické místo je Jantar Mantar, který jsem viděl jako poslední, a tak jsem byl už celkem jetý.
V noci mám přesun do Bikaneru s jedním místním, tak snad to nějak dopadne.

25.9.
Spím u rodiny svého "průvodce". Odpoledne jsem dostal lekci balení. Holčina neumějící anglicky vlastně nic na mne zakřičela "Come back", pak řekla svoje jméno a po delší době přemýšlení "Tea?" a už mě chtěla vést do domu...
Prohlídka paláce byla jen předehra před hlavním programem - 20km vzdáleným krysím chrámem v Dešnoku. Doopravdy zážitek. Člověk tam vlezl a u vchodu jich bylo asi pět. Kličkoval jsem proto jako blb abych se jim vyhnul. Když jsem to překonal, tak dál už kličkovat nejde. Je jich tam tolik, že není úniku. Jedna či dvě mi přeběhly přes nohy a pak už to člověk neřeší.


Večer jehněčí maso, pár piv a trocha whiskey (nepijí ji samotnou, ale míchají ji s čímkoli včetně fanty). Z toho jehněčího mě přinutili vycucnout i morek kosti. Grrr.

Tím vyprávění o Indii končí, posledních několik dnů jsem již nic nepsal
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Serpentard Serpentard | E-mail | 9. září 2015 v 10:08 | Reagovat

Ahoj Martine, fakt supr cestovatelský deník :-) Pobaví, poučí, ale hlavně máš můj obdiv, já takovou odvahu na cestování do dálek nemám...Blog je staršího data - pokračuješ ještě v cestování? Co například Čechy? Hezký den!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama