Cestuj dokud můžeš, pak už bude pozdě. Stačí chtít a pak to jde. Nejhorší výmluva je "Já nemám peníze", ale pak prokalit prázdniny to není problém

První krok k Ironmanu - maraton v Barceloně

4. března 2009 v 18:02 | Martin |  Železný muž

Příprava proběhla celkem uspokojivě, v lednu jsem toho naběhal jako nikdy a v únoru, i přes stálé zdravotní problémy, jsem také moc nezahálel. A tak jsem s nadšením vyhlížel na můj první skutečně dlouhý běh. To nejdelší bylo zatím asi 28km k Tomášovi na chatu, a přece jen k maratonu to má ještě pár kilometrů.
Bohužel jsem se při letecké zastávce v Birminghamu nestudil a tak jsem tři dny před startem nedělal nic jiného než že do sebe pral prášky. Příletem do Barcelony, jako by zázrakem, potíže skoro přestaly, a tak na rozdíl od Ondry, který měl problémy s nohou, jsem se postavil v neděli v 8.30 na start s dalšími ještě asi desetitisíci odvážlivci.

Start byl velice pozvolný - rozběhl jsem se až u startovní čáry, kam jsem se dostal po třech minutách přešlapování skoro na místě. A pak to přišlo - zapnul jsem stopky a po dvě stě metrech mi zbývalo už jen 42km. Začal jsem předbíhat jednoho běžce za druhým, chtěl jsem nasadit tempo 4:50/km, ale přes houfy kolem mne jsem neviděl žádné ukazatele až do pátého kiláku. Tam jsem dorazil asi o minutu dříve, než jsem plánoval. Rychlosti mého klusu jsem se ale nezalekl a dále pokračoval v předbíhání nadšenců. Na desítce jsem pořád držel nastavené tempo, na další jsem dokonce ještě o dvě minuty zrychlil a ½ maraton jsem probíhal za 1:35:43 a běželo se perfektně. Ani jsem si nepřipouštěl, že by se to mohlo změnit.... Okolo 26km jsem však začal cítit, že přijdou někdy křeče. I tak se běželo dobře a i na třicítce jsem pořád držel nastavené tempo. To byl však začátek konce. Přišel brzký a nečekaný pád v podobě křečí, které mě provázely posledních deset kilometrů. Lýtka, přední, zadní vnitřní strana stehen a dokonce i část zad - všude křeče. Párkrát jsem zastavil abych to protáhl, ale rychle se běžet ani poté nedalo. Tempo postupně uvadalo, až jsem poslední kilometry šel 6min/km. Všichni mne předbíhají a já se nebyl s to chytit ani jednoho, ani jedné, jen jsem nemohoucně koukal, jak se vzdalují a s nadějí v brzký cíl jsem odpočítával každý nadcházející kilometr. A že každý z nich trval pekelně dlouho... V cíli jsem měl čas 3:24:58, neboli real time 3:22:10. Pořád o osm minut rychleji nežli v co jsem doufal:-)
V cíli jsem spolykal vše co nabízeli, šel si pro věci a zpět dolů ze schodů mi pomohl jeden stařík, který byl po maratonu v daleko lepší náladě, kondici a rozpoložení nežli já, neměl křeče a mohl chodit - šťastný člověk. Hodinu jsem pak nehnutě seděl, než mě našel Ondra s naším hostitelem. Na trati mě prošvihli, a když mě viděli jak vypadám, tak si mysleli, že jsem to šel tak za čtyři hodiny. Odpoledne už jsem se jen odvalil vlakem a nesměl a nemohl chodit, a to hlavně ze schodů a z kopce.

V úterý jsem se zkusil vyklusat a přitom se rozhodl, že za čtyři týdny půjdu pražský půl maraton. Maraton jsem zvládl avšak to, že před ním mám jet ještě 180km na kole a plavat mi přijde dost nereálné a utopické, když vím, jak jsem vypadal po pouhé jedné části.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama