Cestuj dokud můžeš, pak už bude pozdě. Stačí chtít a pak to jde. Nejhorší výmluva je "Já nemám peníze", ale pak prokalit prázdniny to není problém

Laos, Kambodža, Thajsko 2008 (I. část)

16. srpna 2008 v 21:22 | Martin |  Laos, Kambodža a Thajsko 2008
THAJSKO
26.6.
Takže další léto na cestě. Tentokrát přišla na výběr Jihovýchodní Asie, tedy hlavně Laos a Kambodža.
Z Prahy vyjíždíme pouze se dvou vstupným vízem do Thajska a s Quatar Airlines jsme doplachtili až do Bangkoku. Z letiště naše kroky vedou (stejně jako kroky skoro všech turistů v BKK) na Khao Sarn, kde se ubytováváme v ne zrovna čistém guest housu. A pak už hned do Čínské čtvrti, kde obcházíme všemožné trhy a tržiště (což je v BKK vlastně všude na jakékoli ulici). Člunem se v podvečer dostáváme zpět k našemu ubytování.
Pro nedostatek spánku jsme večer akorát zašli koupit flipflopy (do sprchy se jinak nežli v nich vlézt nedá) a šli si lehnout. Ani jsem netušil jak lehce se dá usnout vedle dunící hudby a hordy slavících (ožralých) turistů profitujících z bangkokské pohostinnosti.
27.6.
Dopoledne jsme si nemohli nechat ujít pohádkový královský palác, bohužel s velkým množstvím, především japonských, turistů. Výhoda paláce byla nutnost dlouhých nohavic a tak jsem Zuzku konečně po dlouhé době viděl v sukni do které jí navlékli:-)
Na oběd jsme se zastavili v nějaké "restauraci, kde jsme si dali nejodpornější thajské jídlo co snad mají. Neptejte se co to bylo, to nikdo neví...
Po koupi lístků na noční autobus do Nong Khai zkoušíme na nádraží další restauraci, tentokráte s daleko větším úspěchem. Po lehčích zmatcích při vyhledávání toho správného autobusu nakonec nasedáme do první řady v druhém patře dvoupodlažního autobusu a tak máme thajskou dopravu z první ruky. No neusínalo se nám zrovna nejlépe.
LAOS
28.6.
Dorazili jsme ještě za tmy (4h) a tak jsme chvíli na nádraží posedáváme a poté se vydáváme pěšky k hranicím, které otvírají v šest hodin. Cestou nás míjí haldy lidí v žlutých tričkách, že by nějaká slavnost? U hranic v 6:20, akorát když vybíhá závod mezi Thajsko-laoskou hranicí. Závodníci v žlutých tričkách. Dvě hodiny proto musíme počkat u hranic, nežli všichni doběhnou a až pak jsme vpuštěni k laoské straně. V devět hodin tak už vyřizujeme víza - 30USD za vízum + 1USD za to, že je víkend + 20 batů nevíme za co a v deset hodin jsme v Laosu.
Ve 20km vzdáleném Vientiane chvíli bloudíme až nás vysvobozuje tuktukář, který nás znova veze do centra. Zde měníme 200USD za skoro dvě mega kipů s nejvyšší hodnotou 50tisíc. Notně nám z těch papírků ztěžkly kapsy. Po ubytování a procházce okolo Mekongu, návštěvy pár watů a snědení pár banánů (Zuzka konečně poznala pravou chuť banánu) jsme se dostali k jednomu watu u kterého byla i sauna a masáž a tak ani jedním nepohrdáme. Na úplné samotě skoro uprostřed jungle trávíme tři hodiny (2h sauna 1h masáž za 80kč) a nakonec upalujeme na jídlo.
Večer trávíme při jednom pivu na balkoně s výhledem na monzumový "deštík"
29.6.
S vidinou poklidného dne jsme i v poklidu vstali a vyšli něco před jedenáctou hodinou. Bez snídaně míří naše kroky rovnou k laoskému vítěznému oblouku a nejposvátnější laoské stůpě. Cestou stojí za zmínku snad jen opuštěný a zarostlý lunapark a to, že cestou nebylo kde koupit snídani. To by se v Thajsku nestalo.
Odpoledne jsme se vydali za Vientiane do Budhova parku, kde jsou betonové sochy všeho možného i nemožného. Postavil je stejný excentrický umělec, které dělá sochy i na protějším břehu v Nong Khai. Cesta nebyla zrovna rovná a bez děr, ale myslím, že nás čekají horší kousky.
Večer jsme už jen v klidu vychutnali v restauraci na břehu Mekongu
30.6.
Plán byl vyřídit brzy ráno víza do Kambodže, zdejchnout se na 2-3 dny z Vientiane a pak si přijet pro hotová víza. Realita byla taká, že po úmorné procházce na ambasádu i s báglama nám řekli, že víza vyhotoví do půl čtvrté. A tak jsme šli z bágly zase zpět na guest house (GH), tam si půjčili kola a udělali si projížďku po městě. Upřímně, třetí den ve Vientiane už není moc co dělat.
V 15:30 jsme obdrželi víza a tuk tukem jsme upalovali na 10km vzdálené autobusové nádraží abychom v 4h nasedli do autobusu směr město Tha Bok. Autobus nás vyhodil po dvou hodinách na prašné cestě uprostřed pár chatek. Chvíli jsme zmateně chodili sem a tam a, ptali se místních (nehovořících anglicky) na nějaké ubytování. Nakonec jsme ho za soumraku našli
Večer jsme se v restauraci rukama nohama dohadovali nad tím co k jídlu. My anglicky, oni laosky a jídelní lístek. Po večeři v celé vesnici díky bouřce párkrát vypadl proud a tak se naše chatka v té tmě hledala vážně špatně.
1.7.
Po vydatné noční bouřce byly nezpevněné silnice v bahenním stavu. Po hodině chůze potkáváme úřadovnu národního parku i s anglicky mluvícím správcem, který nás uzemní informací, že vodopády jsou další tři hodiny chůze a že lepší je to lodí nebo na motorce. Bez okolků říkáme loď a tak vyrážíme do pět km vzdálené vesnice pro loď. Pro zkrácení cesty zastavujeme bus, ten však jede bez jakékoli zastávky více než hodinu bůh ví kam. Jediné info, které jsme pochytili je, že zpět pojede až zítra ráno. Jelikož jsme nalehko tak s hrůzou v očích zastavujeme bus a v pustině vystupujeme. Naštěstí po minutě naskakujeme na korbu nějakého náhodou projíždějícího náklaďáku, který nás veze zpět. Poté konečně nacházíme vesnici i se stejným správcem, avšak loď už nejede. Prý tu dnes již bylo hodně turistů - osm. Motorku stále odmítáme a tak se po vlastních vydáváme 1,5h tam a 1,5h zpět. Problém je, že vlastně skoro bez vody a z vodopádu, byť pěkného a velkého jsme vodu nepili. Žízniví docházíme do vesnice, kde chceme koupit vodu. V rodinném krámku slečna otevírá ledničku a vrtí zamítavě hlavou, pak jen přidá: "Pepsi?" a tak pijeme Pepsi. Po další půl hodině, občerstvení už i vodou stopujeme na posledních pár kilometrů místní traktůrek.
Vydrncaní až na kost sesedáme a i když se nám jde po této jízdě velmi těžce a nohy jsou dost neohebné vidina sprchy nás dotáhla až na nás pokoj, kde máme spousty dalších nezvaných hostů - od ještěrek po malinkatý hmyz a mravenečky.
2.7.
Den ne až zase tak povedený a už vůbec ne záživný. Z Tha Bok do Ban Na (10km) to šlo. Chtěli jsme se kouknout na místní stádo slonů, ale po sečtení všech výdajů za dva průvodce, poplatky... jsme z této myšlenky upustili. Prohlédli jsme jen místní, zaručeně pravý, otisk budhova chodidla (1,2m!)
Jumbem (malou dodávkou pro přepravu osob) do Paksan, kde jsme koupili na trhu pár dobrých koblih, navštívili 4 lékárny (v parku mě něco kouslo, místní říkali létající mravenec, a už dva dny tam mam centimetrovou bílou skvrnu, okolo rudé kolo a slušně to bolí) a hodinu seděli na silnici a čekali na bus do Savanaket.
Cesta úmorná asi sedmihodinová. Autobus do poloviny cesty přecpaný a tak jsme seděli na plastikových židličkách v uličce. V Savanaket jsme po chvíli útrap našli ubytování, ale na večeři bylo už pozdě, už nikde nevaří.
Rozmrzelý, prudící a poštípaný Martin jde tak raději co nejdříve spát.
3.7.
První úplně slunný den. Proto jsem hned ráno vyhnal Zuzu do města. V půl desáté jsme cítili každé štípnutí paprsků. Kromě polorozpadlých koloniálních domů tu toho moc vidět není a tak jsme se přes trh a autobusové nádraží, kde jsme zjišťovali v kolik nám to pojede do Pakse, dorazili notně červení po druhé hodině do GH, kde jsme poobědvali růžové ovoce chutnající podobně jako kiwi a kokosové sušenky. Během toho jsme si povídali s dalšími turisty o červených stonožkách, které jsou velké a jedovaté a samozřejmě po odpolední siestě jí Zuza ve zmenšené podobě našla u nás v koupelně (bůh ví jestli to byla ale ona).
Po siestě už jen večeře (pro Zuzku dnes spešl i s anglickým menu, ale když si tam člověk přečetl "much room" "send wich" a nebo "Thank you so much very people tourist come to my restaurant" tak o tom lehce pochyboval). Poté už jen promenáda podél Mekongu, čtyři panáky "pure whiskey" z rýže s místní sebrankou na ulici a příjemný večer na verandě při popíjení piva a pojídání něčeho naloženého v čili.
4.7.
Výlet na kole do 15km vzdálené stůpě That Ingangh a do posvátného pralesa. Normálně je 30km na kole prkotina, ale na laoském kole se sedlem tak, že si málem vykopnete zuby je každé stoupání smrtelné.
Prales stál za to. Šli jsme k nějakému jezeru a cestou potkávali spousty havěti od různých pavouků. termitů po nádherné a veliké motýly. Kvůli hladu a jednomu pavoukovi jsme to asi po hodině otočili a šli zpět ke kolům. Cestou měla Zuzka první setkání s pijavicemi, byť ne na jejich ladných nohách, ale na nohách vodního buvola. Za to měly asi deset čísel. Ke kolům tedy někteří došli s mrazením v zádech.
V Savanaket už jenom podvečerní spánek, pálivá večeře, koupení proviantu na snídani (včetně oblíbeného přes dvě kila vážícího trsu banánů asi za 8kč) a spánek před raním vstáváním na cestu do Pakse.
5.7.
Přesun zatím nejhorším autobusem v Laosu. Hodina zpoždění je ok, s tím jsme počítali ještě před odjezdem. Dokonce jsem počítal s tím, že nebude klimatizace. A právě v tom byl problém - autobus s klimatizací, která nejde (nebo není zapnutá), nešel jediný větrák a jak to v klimatizovaných busech bývá tak neměl otvírací okna. Slušná šestihodinová výheň.
Vyhladovělí jsme v Pakse zašli do výtečné indické restaurace. Během procházky jsme potkali třikrát stejný německý pár a další nám už známé tváře. Jinak jsme nic víc nestihli, protože jsme šli jako vždycky spát brzy.
6.7.
Už jen 8km na jižní nádraží zabralo docela času a to i když jsme jeli tuk-tukem. Nádraží trochu pod vodou a když ne pod vodou tak v blátě. Snídaně také nic moc a záchody nikde nebyly, ale i tak jsme se zdárně dostali do busu, který nás po 2,5h vyhodil a my ty poslední 2km došli pěšky k Tad Lo (vodopády). Ubytovali jsme se v stylových chatičkách za super cenu a to vše u chlapíka Tima, který umí plynně anglicky. Hurá!
Z třech vodopádů jsou už pouze dva, protože na třetí není díky hydroelektrárně voda.
Zrovna ten největší není. Po pár hodinách jsme se vrátili zpět, koupili ananas (4kč) a najedli se u našeho hostitele.
Odpoledne jsme ještě zamluvili projížďku na slonu na zítra ráno. Poté když jsme jen tak brouzdali džunglí tak jsme je dokonce našli. zítra se tedy ráno vstává a jde se na slona.
Jo a pavouci tu nejsou jedovatí, i když jsou obrovští.
7.7.
Ráno jsme se prošli hodinu a půl na hřbetě největšího a asi nejnenažranějšího suchozemského tvora - slona. Myslím, že nevynechal jediný bambus a tak to byla projížďka od bambusu k bambusu.
Poté jsme si dali k snídani nudle a rýži a vyrazili směr Paksong. Nejdříve 10km na další křižovatku stopem, tam jsme dlouho seděli na prašné silnici až nakonec projelo jumbo. V něm jsme 20km hltali prach a nakonec na Paksong po další hodině autobusem. V Paksong nám ale nezastavil a tak jsme jeli až k vodopádům Tad Fane. Poté jsme došli až k dalšímu vodopádu Tad Youang.
To už jsme změnili plán a chtěli jsme se dostat až do Pakse a zítra pojedeme neplánovaně do Champasak. Po půl šesté jsme byli zpět od vodopádů na silnici a vyhlíželi cokoli naším směrem. Po půl hodině jedeme nějakou cisternu, asi na benzín, až do Pakse před hotel kde se ubytováváme. Dokonce jsme byli i v restauraci, kde mluvil kuchař anglicky a tak jsme si objednali typické laoské jídlo a snědli to celé rukama (Dokonce i Zuza se osmělila a hodila za sebe ze školy naučený bonton).
Jinak štípanec na ruce po použití masti u Tima je konečně lepší a nebolí, zato mám podezření na blechu:-)
8.7.
Na nádraží skoro jako obvykle hrůza. Našli jsme tu věc, která nás měla vzít do Champasak, narvali nás dovnitř a na otázku kdy to pojede zněla odpověď: "Teď". Bylo 7:50. V 9:10 se lidmi, zeleninou, kuřaty a rybičkami přecpané jumbo vydalo na cestu. Pak už jenom čekat další půl hodinu na přívoz a v 11:30 jsme ve 35km vzdáleném městě. Dovedete si asi představit jak jsem byl vytočený.
Po ubytování jsme na kole dojeli do Wat Phu Champasak a když byli v polovině prohlídky tak začal ten pravý filmový monzum. Promočení na kost jsme chvíli "klábosili" s místními ženami pod rákosovou střechou a poté rychle proběhli zbytek komplexu. Atmosféru krásného místa jsme nasát nestihli.
Večer se jen u někoho projevila lehká cestovatelská krize a pak spánek.
Jo Zuza tu blechu asi našla (prý byla psí) a tak tento problém padl. Zato mám z té přepršky vlhký pas a další věci.
9.7.
Z Champasak na Don Det jsme se dostali celkem v poklidu. Na ostrově na nás čekali velicí zrzaví mravenci, kteří už při vystupování z kánoe se do mě pěkně pustili.
Odpoledne jsme strávili zavěšení v síti nad Mekongem a koukáním na pěkné průtrže mračen, které nám, ani kdybychom chtěli, nedovolili vyjít ven. Na večer jsme se vydali do potemnělé vesnice (elektřina sem ještě nedorazila). Ale dorazili sem generátory, které naskakují v sedm večer a jdou asi dvě hodiny. Pak je zase úplná tma, žádný laoský pop...
K večeři jsem si mimo jiné objednal papájový salát a koukám že ta ženská z kuchyně jde za roh s velkou bambusovou tyčí. Poté se tam jdu kouknout i já a s potěšením můžu konstatovat, že papája nemůže už být čerstvější.
Po večeři, samozřejmě bez baterek, jsme se přes bláto doklopýtali k naší chatce, kde jsme rozžehli svíčky a zase zalehli do hamaky.
10.7.
Ráno nás už asi v půl šesté probudili kohouti a kolem jezdící lodě a tak chtě nechtě jsme v osm ráno vyrazili na kolech kolem ostrova, vlastně dvou ostrovů spojených malým mostem kde se platí mýto. Během projížďky jsme navštívili mekongské vodopády, dali si konečně čerstvě utržený kokos, oběd, zažili trochu adrenalinu při přecházení nějakého "mostu" nad strží a zakončili to u nás u bungalovů asi dvouhodinovém tlacháním s ještě jedním Čechem. Poté jsme s ním šli i na večeři.
Večer jsme ještě za světla generátorů stihli sprchu v mekongské (snad filtrované) vodě
Koupili jsme si lístek do turistického minivanu, který nás má převést přes hranice do Stung Treng. Takže adios Laos!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 thajsko dovolená thajsko dovolená | 17. prosince 2014 v 14:38 | Reagovat

thajsko dovolená, ubytování, zájezdy - http://www.thajskoonline.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama