Cestuj dokud můžeš, pak už bude pozdě. Stačí chtít a pak to jde. Nejhorší výmluva je "Já nemám peníze", ale pak prokalit prázdniny to není problém

Transsibiřská magistrála III.

6. února 2008 v 13:26 | Martin a kol. |  Transsibiřská magistrála 2007
21.7. sobota
Po čtvrté ráno jsme již na mongolských hranicích, ale do půl deváté se nic neděje a tak spíme dál ve vlaku.
Mám takový pocit, že nás vyloženě baví cestovat vlakem když máme kocovinu (tedy zase hlavně Monču)
Na hranicích se stále nic neděje. Stojíme na místě a pouze občas projde někdo v uniformě. Po všech potřebných kontrolách (asi ve dvanáct) zvedáme kotvy a jedeme dál. Na ruských hranicích se opakuje stejná procedura, avšak v poněkud rychlejším tempu. Když nám vrátí pasy tak můžeme vyskočit na chvíli z vlaku. Máme asi 2,5 hodiny a tak jdeme nejdříve s Ingrid a já ven a vyměnit peníze. Banka nikde, pouze nějaká mašina do které strkáme 30USD. Jediná výhoda mašinky se špatným kursem je ten, že jsem v ní našel 1000R. Jdeme zpět do vlaku, kde sníme zbytky zásob a čekáme na Vojtu s Monikou. Ty přicházejí a během minuty se vlak začne hýbat. O hodinu dříve, nebo vlastně na čas. My pouze netušíme, že jsme si měli přeřizovat čas. Budeme si ta to dávat bacha, takové štěstí nemůžeme mít pořád. Další problém je, že jsem vlastně jediný kdo má peníze a zase máme sobotu večer. Jsme nepoučitelní - stejná chyba jako v Pekingu.
Po dvanácti hodinách na hraniční čáře konečně jedeme po ruské železnici. Do Ulan-Ude dorážíme okolo deváté hodiny. Jdeme se ubytovat a trochu najíst. V 11 ale musíme být zpět, jelikož se hotel zamyká. Alespoň že nám vyřídili registraci.
22.7. neděle
Ráno hledáme po celém Ulan-Ude banku, kde by nám byli s to vyměnit peníze. Kupodivu se to podaří a tak můžeme nakoupit zásoby a lístky na Bajkal. Samozřejmostí je i zastávka u místní pozoruhodnosti - Leninovy hlavy, která je doopravdy obrovská a stojí za to se s ní vyfotit.
Se sbalenými věcmi jdeme na vlakové nádraží s tím, že pojedeme do nějaké vesnice okolo nebo do Sludljanky. Stojíme v celkem slušné frontě, která se ale na rozdíl od pekingské vůbec nehýbe. Po určité době se přesto dostáváme k okénku, kde nám dávají lístky na vlak, který vyráží za patnáct minut. Hlavně že nám neřekli přesný čas odjezdu, v časech máme stále dost bordel. Věc, která nás zarazila byla vysoká cena za vlakový lístek.
To v kolik hodin přijedeme je tajemství - každý tvrdí něco jiného a ani nevíme o jakém čase mluví, zda o místním nebo moskevském.
Po cestě probíhá poslední společná hra UNO, jelikož až vystoupíme tak z nás budou skupinky dvě.
Monice a Vojtovi jede vlak za půl hodiny do Kulkutu, odkud pak vyráží podél staré železniční trati do Port Bajkal. Druhá skupina jede vlakem zítra v jednu hodinu po stejné trase jakou M+V absolvují po svých.
Jdeme pár km za město rozdělat spacáky a přespat u Bajkalu. Po hodině nalezneme příhodné místo kde rozděláme oheň, vypijeme co jsme nakoupili a usínáme za hluku projíždějících vlaků, které jsou tak pět metrů za námi.
23.7. pondělí
Dopoledne jsme šli zpět do města koupit lístky, které se prodávají pouze v den odjezdu. Cestou nám dal jeden Rus zmrzlinu a nabízel pivo, které jsme však odmítli (bylo ještě dopoledne).
Na nádraží narážím na Češku s Angličanem a tak do vlaku nasedáme společně. Asi 90km vlak překonává šest hodin a tak máme spoustu času prohlížet si z okénka místní jezero. Na začátku železniční trasy ještě předjíždíme a zdravíme naše dva chodce a pak jsme doopravdy sami. Po asi polovině jízdy jsme chtěli jít na lokomotivu, což je normálně možno (dokonce nám tu možnost nabízí i místní trhačka lístků), ale strojvůdce říká něco o penězích. Jdeme za ním třikrát, naposledy i s trhačkou lístků, ale chlap je neoblomný a žádá 300R. Situaci vystihl jeden Rus, který nás tam také zkoušel dostat, slovy "It is Russia."
Vystupujeme ještě před místem určení a zakrátko nacházíme místo na přespání. Po nashromáždění dřeva přichází dlouho očekávaná chvíle - lezeme do ledničky. Je to až brutálně studené a musíme se hodně přemáhat abychom se tam ponořili. Deset vteřin je asi tak maximum, které může člověk vydržet aniž by nezmrzl.
Při vytahování jídla na večeři z batohu nás napadá, že jsme počítali s tím, že si nakoupíme jídlo v Port Bajkalu, kam jsme ale nedojeli. Zítra večer se tam budeme muset dostat.
24.7. úterý
Vydáváme se po kolejích směr Sludljanka a asi tak po třech hodinách to otáčíme zpět. Na otočce si ještě dáváme super oběd - čínskou polévku s na místě nasbíranými houbami.
Pochod po kolejích je hodně monotolní a tak jsme rádi, že v půl osmé vstupujeme do Port Bajkalu, kde nakupujeme v místním magazínu a vše na místě také konzumujeme. Během toho si s námi povídá malá holčička, která nás někam zve. Říkáme jí ať počká deset minut a pak že půjdeme. Po chvíli přichází i její babička, která nás táhne k ní do domku z něhož se vyklube hotel (dva pokoje). Odmítáme s tím, že budeme spát venku a babuška nám dává typ kam jít.
Místo pěkné, ale okolo desáté hodiny nás vyhání bouřka a prudký liják. Jdeme proto zpět do hotelu, kde se po chvíli doboucháváme dovnitř a úplně promáčení uléháme.
25.7. středa
Všechny věci mám dost mokré, přes noc to moc neuschlo.
Chtěli jsme jet v 6:40 lodí do Listvjanky, ale nebyli jsme schopni vstát. Z tohoto důvodu v klidu nastupujeme na druhý přívoz, který odplouvá v půl jedenácté. Na molu končí i pouť jednoho černého psa, který nás věrně doprovázel po více nežli jeden den.
Od přívozu do Listvjanky je to ještě docela kus. Ve městě toho moc k vidění není a tak kupujeme syrové a uzené omuly a jdeme poobědvat na pláž. Ingrid poté zůstává ve městě a já jdu jedním z údolí pryč z města. Typicky ruské baráčky jsou sem tam vystřídány honosnými paláci místních zbohatlíků. Na konci vesnice začíná les kam se též vydávám, ale po pár minutách ho raději opouštím. Svému orientačnímu smyslu moc nevěřím - při sběru borůvek a jahod jsem se pěkně zamotal.
V půl páté jedeme do Irkutsku, kde se tramvají dostáváme na vlakové nádraží. Kupujeme lístek do Krasnojarsku - zase brutálně drahý, i když budeme cestovat v plackartě. Lonely Planet si ty ceny musel vycucat z prstu... Jede nám to až po druhé hodině ranní a tak máme čas projít Irkutsk a též nakoupit něco k jídlu a pití. Vlak tam jede totiž 19 hodin.
Ve městě nacházíme tři sochy Lenina a dokonce internetovou kavárnu (jedinou ve městě). U počítače jsme asi tak 15 minut když vybouchnou pojistky a počítače pak už nikdo nerozchodí. Proto odcházíme a přes různé kostely se přibližujeme nádraží. Tam poslušně čekáme na vlak, který má 20 minut zpoždění. I tak ale na nádraží neusínáme a nastupujeme dovnitř.
26.7. čtvrtek
Celý den ve vlaku jsme ustáli celkem hladce. Ingrid z těch devatenácti hodin prospala asi 15, já asi o tři hodiny méně. Takže se zdálo, že jsme nejeli až tak dlouho.
V Krasnojarsku jsme chtěli hned koupit lístky do Tomsku, ale žádné neměli a tak jsme se ubytovali a ještě v noci jeli na autobusák, jestli nebudeme mít štěstí tam. To se ale také nestalo a tak jsme šli nočním Krasnojarskem do naší ubytovny. Po odjezdu z Ulan-Ude si dopřáváme první sprchu a i když jsem párkrát vlezl do Bajkalu tak ze mne odtékala tmavě hnědá voda. Ten pocit po sprše byl ale úžasný. Shodli jsme se, že se zase cítíme jako lidé.
27.7. pátek
Vstali jsme jakýmsi nedopatřením o hodinu dříve, což jsme zjistili až u banky. Zde nám totiž řekli že, otvírají až za hodinu a že teď je osm hodin. Krasnojarsk jsme prošli křížem krážem - dokonce jsme vylezli na jeden kopec kvůli kapli, která je zobrazena na desetirublovce. Za tu námahu to ale nestálo. Dali jsme si oběd na tržišti během čehož nás málem srazilo auto a vydali se na nádraží zkusit koupit lístky. Koupili jsme lístek na 4 hodinu ranní do Taigy. Zde budeme muset přestoupit, abychom se dostali do Tomsku. Veškeré přímé vlaky byly plné.
Odpoledne jsme měli namířeno na místní vulkanické skály nacházející se pár kilometrů za městem. Šli jsme na autobus a světe div se na stejný autobus 50A (který tam ještě ani nejezdí) jsme potkali Moniku s Vojtou. Zkrátili svůj pobyt na Bajkale a v Port Bajkal byli dokonce dříve nežli my. Jediné o čem nevěděli byl přívoz, kterým jsme jeli my v půl jedenácté, a jeli až ve tři hodiny. Dokonce mám i vyfoceného Vojtu s dělníky na drezíně, která projížděla okolo nás když jsme šlapali po pražcích.
Společně jsme vyrazili za město a po určitých nesnázích jako bylo scházení strmé stráně v sandálech jsme došli ke skalám. M+V neměli lístky na vlak a tak jdou s námi nazpět pouze pro vodu s tím, že u skal přespí. Cestou je přemlouváme ať to zkusí s námi, že musíme zapít naše shledání. Nakonec jdou vážně s námi a dokonce sehnali lístky na stejný vlak jakým jedeme my.
U hotelu kde máme zavazadla kupujeme provizi abychom vydrželi do 4 ráno. Přídávají se k nám i místní, kteří nám kupují i piva (jsme první cizinci co kdy viděli) a tak je o zábavu postaráno.
Tak jak se stává postupně zvykem, v rozverné náladě nasedáme do vlaku, který by měl okolo jedné hodiny přijet do Taigy.
28.7. sobota
Probudili jsme se asi v půl jedné a v jednu jsme vystupovali v Taige. Takovéto cestování mohu vřele doporučit - napít se před cestou abyste ji celou prospali.
V Taige jsme asi hodinu čekali na električku směr Tomsk. Během čekání jsme našli místní market, takže chroupu šišku a zajídám ji malinami.
Ve čtyři vystupujeme a ihned sháníme lístky do Omsku. To se zdá skoro jako neřešitelný problém. Strávíme tam dvě hodiny a kromě pár vytypovaných vlaků bez potřebných míst nemáme nic. Máme přijít večer, kdy by měl být o jeden lístek navíc a všichni bychom měli jet spolu. Hledáme ubytování, které nenacházíme a tak jdeme znovu na nádraží. Výsledek byl takový, že jsme nuceni se rozdělit na dvě skupinky, protože není dostatek lístků.
Po zaplacení lístků nasedáme na první autobus MHD (č. 77) a jedeme přespat za město. Z konečné stanice jdeme asi 10 minut a poté stáčíme naše kroky do vysoké trávy.
Dnešní den jsme celý prožrali a tak ho zakončujeme luxusně po rusku - kaviár a vodka. Ani nestavíme stan a usínáme na zemi s batohy přivázanými k sobě.
29.7. neděle
Probouzíme se živý, zdravý a se všemi věcmi. Tzn. i takto se dá v Rusku nocovat a ušetřit. Jedeme z konečné do centra, v hotelech nám však nechtějí nechat zavazadla a tak jedeme až na nádraží, kde za 50R necháváme věci a vydáváme se do města nalehko.
Tomsk je se svými dřevěnými domky v porovnání s jinými ruskými městy úplně něco jiného. V centru se nenachází skoro nic jiného. Prolézáme pár kostelů, děláme fotky Lenina a na místním marketu se za poněkud vyšší peníz (hl. já a Ingrid) najíme. Monča je však zklamána - neměli boršč. Na tržišti nemají vlastně nic více nežli u nás v Holešovicích a tak jdeme dále.
Všichni jsme dost mrtví a tak každou chvilku někde sedíme a skoro usínáme. Z letargie by nás mohl dostat internet, avšak i když jsme zaplatili a seděli u počítače internet nefungoval. Zjišťují co se děje, kuřáci kouří, já čekám a Ingrida spí na klávesnici. Nakonec nám vracejí peníze. Internet je pro nás v Rusku zakletý.
Mezitím co jsme zkoušeli štěstí s internetem začalo pršet a tak capkáme v dešti až se schováváme v obchodě a pak v nějaké à la restauraci kde jíme (i když jsme jedli na marketu, v obchodě a jinde) Poté nad čajem hrajeme uno a čekáme na konec deště. Nakonec odcházíme i když prší a jdeme přes mešitu znova zkusit internet. Povedlo se a tak od Ulánbátaru poprvé vidím můj e-mail.
Jdeme na nádraží kde se loučíme s tím, že bychom se měli vidět v Tobolsku. Začíná nám čekání na vlak, který jede v jedenáct hodin. V jednu jsme v Taige a ve tři hodiny nasedáme do dalšího vlaku jedoucí na Omsk.
Usínám mezi hordou chrápajících chlapů. Docela se těším na normální postel a sprchu. Třeba v Omsku.
30.7. pondělí
Ve vlaku jsme se probrali jako obvykle až kolem poledne, takže nám zbývaly pouze čtyři hodiny (pokud počítám i lehké zpoždění) Za tu dobu si s námi udělali fotky místní kluci a řekli si něco s vodáky, kteří měli asi třikrát větší bágly než my.
S lístky jako obvykle lehčí problém. Dnes v noci jsme chtěli jet na Tobolsk, ale na tuto jízdu již lístky nebyly a tak se vydáváme 10km za město na autobusové nádraží. Zde máme již štěstí daleko větší - autobus nám odjíždí před devátou večerní a tak z Omsku už neuvidíme skoro nic. Stačíme se akorát juknout na jeden nový kostel, který se jim docela povedl, a sháníme něco na večeři. Oproti centru zde skoro vše zavírá v šest večer a tak nám nákup trvá o něco déle...
Čistíme si zuby u místních paneláků a poté nastupujeme do autobusu. Je tu zde stále čas Moskva +3 a tak oproti Tomsku, kde v deset večer byla tma, je v Omsku vidět skoro do půl dvanácté.
Těmito dlouhými přesuny se den zkrátí na pouhých několik hodin a tak mi připadá, že pořád spíme.
31.7. úterý
Do Tobolsku těsně před polední. Padlo rozhodnutí ještě dnes večer město opustit a přesunout se do Sverdlovsku (Jekatěrinburg). Lístky na vlak jsme bez problémů sehnali i na autobusovém nádraží a poté jsme se vydali do města. Kremlin byl zajímavý až na to, že polovina byla nepřístupna díky rekonstrukci. Stejně tak jsme nemohli použít schody dolů do města. Místo toho jsme to museli celé obejít po hlavní silnici. Staré město potom vypadalo jako ty schody - všude samý bagr, po asfaltu ani památky. Domy byly povětšinou v dezolátním stavu a byly určeny k rekonstrukci. Dále jsme našli i polorozbořené kostely, které byly ovšem velice zajímavé.
V místní restauraci jsme si dali konečně poprvé boršč a pelmeni a po oběde jsme jeli autobusem zpět nahoru. Zde se na Ingrid nalepili dva místní, kteří nás poté provází po městě, pak s námi vypili flašku vodky a pár piv. Dokonce jsme se dostali do pravého ruského paneláku. Jednomu z nich se Ingrid tak zalíbila, že i když už má jedno děcko s nějakou ženou, jí by si chtěl vzít.
Nakonec s námi málem odjel do Jekatěrinburgu. Naštěstí večer odjíždíme pouze ve dvou.
Vlak byl co se týče času ideální na spaní (odjezd 8:00, příjezd 9:00 ráno)
1.8. středa
První problém ve Sverdlovsku je vyznat se na místním nádraží - je o dost větší než na co jsme byli za poslední dobu zvyklí. Po chvilce pátrání nacházíme kasy kde jsme sehnali lístek ještě na dnešek večer do Kunguru, kde by se měly nacházet ledové jeskyně. V Jekatěrinburgu toho není až tak moc co shlédnout. Za zmínku stojí snad jen nábřeží a mě ještě zaujal válečný památník, který je velmi impresivně proveden.
Na jídlo do stolovny u nádraží se chodit nevyplatí - není špatná ale drahá. Jelikož jsme měli dostatek času a sprchu jsme neviděli pár dnů rozhodli jsme se ji během čekání na vlak najít. Našli jsme ji hned na nádraží, avšak za 130R studená voda...(Monča prý našla na nádraží i jinou za 45R) a tak jsme ji šli hledat do města, kde jsme si nakonec za 250R pronajali na půl hodiny saunu se vším všudy - i s kulečníkovým stolem.
Čekání na vlak krátím zapnutím telefonu, kde mi přijde zpráva od Vojty, že jsou také ve Sverdlovsku a že večer jedou pryč. Na nádraží na ně však nenarážíme a tak v jednu hodinu v noci vstupujeme na krátkou jízdu vlakem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama