Cestuj dokud můžeš, pak už bude pozdě. Stačí chtít a pak to jde. Nejhorší výmluva je "Já nemám peníze", ale pak prokalit prázdniny to není problém

Transsibiřská magistrála II.

6. února 2008 v 13:26 | Martin a kol. |  Transsibiřská magistrála 2007
10.7. úterý
Tak dnes již doopravdy směr mongolské hranice. S kupé jsme nadmíru spokojeni - je spací což pro Moniku s Vojtou, kteří mají kocovinu je jako vysvobození. Do 100km stojí zato běhat od jednoho okénka k druhému. Výhledy protínané množstvím tunelů jsou okouzlující. Poté jsou výhledy horší a asi po tři sta km začíná poušť a placka.
Zjišťujeme, že vlak jede až do Ulánbátaru a tak doufáme, že se do něj v Erlianu dostaneme zpět. Po 13 hodinách a 842 km vystupujeme a spěcháme najít ticket office. Tam nás posílají na Custom office, kde nám tvrdí "NO TICKET" S Vojtou si sedáme a tvrdíme, že jsou. Nakonec jsme pohodlně usazeni a mile se na všechny usmíváme. Když nám řeknou to své "NO TICKET" tak zase děláme zoufalé. Pořád někam telefonují a něco zjišťují. Nakonec přijde jedinec umíce lépe anglicky, který ovšem tvrdí to stejné. Prý se musíme ubytovat a že pojedeme až zítra. Dokonce je možnost za lístky zaplatit v USD, protože nemáme dostatek čínské měny. Celé neúspěšné divadlo trvalo asi 30 minut, během kterých nervozní Monika strážila v hale batohy.
Stejný chlap nás odvádí do hotelu, kde nám sjednává cenu 68Y za pokoj. Večeře nebyla špatná, ale 1) při objednávání máme stůl obsypán Číňany, kteří na nás koukají jako na zjevení a 2) je tu drahá rýže a pivo.
11.7. středa
Dnešek se nesl ve znamení poflakování po městě, přesto se děli věci.
Šli jsme se kouknout na hranice, kde je postavený obrovský duhový oblouk. Po silnici na hranici, která má čtyři pruhy+dva pro cyklisty nejede skoro nic. Cestou zpět jsem dostal nápad jít vyfotit koleje kudy pojedeme. Bereme to zkratkou - část plotu zde chybí a tak jdeme po nějakém poli. V půlce vidíme někoho v uniformě jak k nám skoro běží. Chyba... odvádí nás k sobě do strážní boudy, kde nás vezme ke kontrole pasu. Jako obvykle ani slovo anglicky. Musíme čekat. Během toho nám nabídnou cigára a doplňují zásoby vody. Po 20 minutách přijíždí šéf mluvící obstojnou angličtinou. Oznámil nám, že tam nemáme co dělat že je to vojenská oblast a odváží nás zpět do města, kde nás vysazuje skoro před hotelem.
Odpoledne se vzdáváme posledních peněz za vodu a potraviny do vlaku. V 8:30 máme být v Custom office, kde máme koupit lístky.
Zrada!! lístky nejsou. Spoléhali jsme se na člověka, který pro to pravděpodobně neudělal vůbec nic. Další vlak jede do Ulánbátaru až v sobotu. V pátek jede pak nějaký jiný alespoň přes mongolské hranice. Někteří nám říkají, že hranice nelze vůbec přejít z důvodu Nadaamu. Je nám divné, že by zavřeli všechny hranice kvůli svátku a tak se rozhodujeme zkusit je zítra ráno přejít pěšky. Do prvního mongolského města by to mělo být maximálně osm km.
Vracíme se do hotelu a doufáme, že nám dají stejnou cenu jako včera. To se naštěstí stává a my uléháme ke spánku.
12.7. čtvrtek
Jak jistě tušíte, náš přechod přes hranice se nepovedl. Měli bychom napsat do Lonely Planet... Jsou info, které by tam měly být - jako překračování hranic v době Nadaamu. Pro Evropana věc nemyslitelná je zde věcí každoroční - úplně uzavřít všechny hranice vedoucí do státu.
Hned v sedm hodin jsme potkali kanadsko-litevskou dvojici chtějící provést stejnou věc. Ingrid naštěstí plynně mluví mandarínky a tak jsme se dozvěděli, že hranici otevřou až 15.7. a to bůh ví jestli... Jako alternativní plán jsme odsouhlasili cestu do Huhhotu, což je hlavní město Vnitřního Mongolska. V Erlianu nikdo z nás už trávit další chvíle nechtěl...
Po nutné výměně peněz jsme zašli na oběd (snídani) a po dvanácté hodině jsme vyrazili na pětihodinovou vyjížďku autobusem, během níž jsme narazili na několik asi železných dinosaurů a hráli s našimi novými spolucestujícími UNO.
V Huhhotu jsme jako první chtěli koupit lístky na vlak či bus buď zpět do Erlianu nebo lépe do Ulánbátaru. Oboje nejdříve za čtyři dny... Ubytování bylo velice lehké najít, když máte jako doprovod někoho kdo zná čínsky. Netušili jsme kolik je tu hotelů. První byl sirotčinec, druhý byl úplně bez sprch, z třetího nás vyhodili, v čtvrtém řekli rovnou ne, z pátého po smlouvání odcházíme a v šestém jsme ubytováni. To vše na jedné ulici během asi tři sta metrů.
Dohadujeme se co dál zítra a jdeme se napít (jíst po vydatném obědě nepotřebujeme) a jdeme do hotelu, ovšem bez Moniky, která jde dříve kvůli toaletní potřebě. Na hotelu však není a nebyla a asi po půl hodině přibíhá celá zpocená, že asi 4x přešla náš neonem osvětlené ubytování. Podle výrazu ve tváři by potřebovala velkého panáka. Ach ten orientační smysl, znova...
13.7. pátek
Jeli jsme někam do čínského turistického centra, kam se jezdí odreagovávat stovky Číňanů. Naštěstí ne dnes. Původně jsme měli naplánovanou túru po zelených stepích Vnitřního Mongolska s tím, že někde přespíme a ráno pojedeme dál do pouště.
Hned po příjezdu se však plán změnil - měli zde koně. Jelikož nám naši nový spolucestující nasadili brouka do hlavy ohledně koupě koní v Mongolsku (prý stojí 50-100USD)a jízdě na nich na hranice Jeli jsme si zkusit držet v rukou koňské otěže. Projížďka byla super a po dvou hodinách nového pohybu (jen Monika tento pohyb znala) jsme šli do geru na zasloužilý odpočinek.
Pokud jsme chtěli stíhat stihnout písečné duny museli jsme se rozhodnout sbalit fidlátka a ještě odpoledne odjet. Rozhodování bylo usnadněno stahujícími se mračny a proto jsme se šli projít po okolí. Přes zeleň, volně pobíhající koně a krávy jsme se přes mokřiny dostali na místo otočky. Cesta tam nebyla vůbec snadná a zpět jsem si proto vybral cestu schůdnější, ovšem pouze na pohled. Po marných skocích přes močály padám po kolena do nějaké smrduté bažiny. Ingrid, která šla se mnou, na tom není o moc lépe. Před odjezdem to ze sebe musíme ještě nějakým způsobem smýt.
Zpět do Hohhotu a vlakem do Bautou, kde se rozhodujeme přespat, protože do dun nám nabízí odvoz za 200Y. Nechceme platit za ubytování a tak hledáme vhodné místo na ulici. Mika musíme přesvědčovat, že přes ostnaté dráty nepůjdeme a tak až po třiceti minutách usedáme na trochu ucházejícím místě. Spánkem venku docházíme k zjištění, že noci to rozhodně nejsou teplé a tak na sebe přihazujeme další vrstvu oblečení.
14.7. sobota
Duny pěkné, jaké by asi mohli být. Ráno jsme nasedli na vlak a za hodinu jsme byli u nich
Pěkné, ale... Další turistické středisko pro Číňany, a to se vším všudy - lanovka na dunu, půjčovna čtyřkolek, jízda na něčem co se podobá tanku a samozřejmě velbloudi.
Shodili jsme batohy a vydali se do písku. Vstup 40Y jsme nějakým nedopatřením obešli a po samozřejmém fotografování všeho možného (vždyť jsme turisté) jsme šli na velbloudy. Turistů hodně, tzn. nemožnost smlouvání → vysoká cena. Kromě ceny hodně pokulhávala i kvalita. Ne že by velbloudi nešli, to ano, ale být v koloně s Číňany, kteří se pořád museli fotit bylo skoro nesnesitelné. Z dvou hodin bylo 30 minut stání z důvodu fotek, ale ani zredukování focení na minimum by výsledný dojem nenapravilo.
Po rozžhaveným písku dolů k báglům a na oběd. Zde nám bylo pohrozeno, že to všichni ví, že jsme obešli vchod a neplatili, a že příště to bude za pokutu. Během sezení jsme objevili koně a po pár minutách jsme se rozhodli to zkusit.
S koňmi byli ze začátku problémy, především s Mikovým, kterého nejdříve vedla naše průvodkyně a poté se s ním nakonec i rozběhl, aby ho někde v houští shodil a utekl. Po dlouhé rozmluvě s místní ženou jsme se vrátili (vlastně nevím proč) abychom se zase otočili a jeli jinam. Koně byli celkově tací divní jeden shodil, druhý splašeně běhal a můj pro jistotu neběhal vůbec. Po dnešní zkušenosti jsme dospěli k názoru, že koně v Mongolsku raději nekoupíme.
Večer přišla na řadu oblíbená disciplína přelézání ostnatého drátu. Našli jsme si pěknou dunu, postavili stan a začali vařit. Přišla bouřka, stan jsme přenesli do úpatí duny, snědli polévku s pískem a šli se kouknout na blesky projasňující černou oblohu. Jelikož přišla nouze tak se nás pět i s báglama nasoukalo do Tesco stanu pro tři osoby.
V noci jsme pak všichni poslušně vyšli ze stanu a ve spacáku se kochali pouštní hvězdnou oblohou.
15.7. neděle
Den ve znamení přesunu. Dopoledne z dun do Bautou. Stopovali jsme a tak se rozdělili na dvě skupinky. Monika s Mikem jeli první a zbytek šlapal dál, až naskočil také. Bohužel jsme stopli minibus (nakonec za pouhých 10Y). Sraz jsme měli na nádraží, kde jsme se ale neshledali, protože nás bus vyhodil na jiném nádraží. To jsme ovšem hned nepoznali, protože všechna nádraží tu jsou hodně podobná. Dokonce jsme zde koupili i lístky do Huhhotu. Až poté jsme zjistili, že jsme špatně a tak jsme vzali tágo (50Y asi za 25km). Takhle to dopadá, když se chce šetřit. V Bautou jsme se stihli i po pár dnech osprchovat - byly to nějaké lázně a tak jsme se docela úspěšně zbavili všeho písku.
Do Huhhotu jízda v přeplněném a skoro nevětrajícím vlaku utekla rychle. Ve městě jsme se navečeřeli, v klidu nakoupili a poté utíkali na autobus, který jsme málem nestihli. V lůžkovém autobusu nebylo volné ani jedno lůžko a tak jsme po dlouhých protestech a vrácení 35 z 85Y ulehli na zem. Uličky jsou dělané spíše pro Asiaty a tak byly o hodně užší nežli má ramena. I přes stísněné podmínky jsme však spali jako zabití.
16.7. pondělí
A jsme zase v Erlianu, v zakletém příhraničním městě. Přijeli jsme ve tři ráno, ale v autobuse jsme mohli dospat až do šesti hodin - dokonce na lůžkách. V sedm otevřeli nádraží a tak jsme se umyli a vyrazili pěšky na hranice.
Zde nám oznámili, že nás pěšky nepustí, že si musíme naskočit do nějakého mongolského auta. Museli jsme také čekat další hodinu nežli se vůbec uráčí otevřít hranice (otvírají je v 8:40) Za nehoráznou cenu 70Y za osobu nás jeden Mongol převáží přes hranice. Přechod je celkem zdlouhavá procedura a tak na mongolskou půdu vstupujeme až v 11 hodin.
Po vydařeném stopu v ČLR se takto pokoušíme dostat do Ulánbátaru. Sraz máme zítra večer v UB Guesthouse. Zastavuje skoro každé auto a tak za pár minut odjíždí první skupina, tentokrát tvořena i Vojtou. My to po další dvě hodiny dále zkoušíme. Během toho jsme zjistili, že cesta do UB skoro neexistuje a že jediná cesta pro nás bude doopravdy vlak. Spáleni jdeme na oběd, a když jdeme kupovat lístky na vlak tak s úžasem spatřujeme první skupinu, která byla také neúspěšná. Lístky z Erlianu do UB stojí okolo 40USD, ale o pět km dále v Zamin - Úúd stojí jednu desetinu, tedy 4USD (v normálním ne lůžkovém voze)
Odjezd v 17:50 v UB okolo desáté ranní. S potěšením zjišťujeme, že jsou všude sklápěcí postele a tedy že se i vyspíme. Další výhoda postelí je úložný prostor pod ní.
Po troše místní dobré vodky (1600T=1,3USD) zase usínáme v dopravním prostředku.
Nejenom, že je to nejlevnější ubytování, ale ještě se to s námi dokonce hýbalo směr Ulánbátar.
17.7. úterý
Do UB dorážíme se zpožděním asi 2,5 hodiny, ale je nám to vlastně úplně jedno. Hlavně že jsme se dostali do Mongolska a v klidu přijeli do hlavního města. Cesta vlakem byla na výsost jednotvárná - koně, krávy, tráva a občas nějaký ger.
Na nádraží nás odchytl nějaký naháněč do hostelu Golden Gobi a mi neodmítáme a po chvíli čekání nás odváží na místo. V hostelu jsme se zbavili batohů a šli jsme hned do města (bez Mika, který si začal zařizovat víza do RF). Navštěvujeme dokonce Mongolské historické museum, jehož kvalita je pro nás příjemným překvapením. Prohlížíme mongolský parlament (pouze z venku) a náměstí pojmenované po místním sjednotiteli a osvoboditeli.
Jak jsme zjistili dá se tu velmi lehce ztratit - všude je to dost podobné a všude jsou dětská hřiště, které znesnadňují orientaci.
Ve městě objevujeme hospodu, kde točí Budějovický Budvar, ale pije se tu hlavně vodka, která stojí stejně jako jedno pivko.
Večer chvíli sedíme, pijeme a jíme chleba (stejný jako v Čechách, dokonce se jmenuje staročeský chléb) a kyselými okurkami. Poté se rozdělujeme a část jde pít do hostelu a část na střechu nějakého paneláku.
18.7. středa
Dnešek nebude nestranným vyprávěním, protože jestli něco nesnáším tak je to čekání na někoho nebo na něco. A to bylo přesně to, co jsem celý den dělal.
Ráno jsme šli do buddhistického kláštera Gandantegchilen Khid, kde nás nachází později i Mike, který stále bojuje s vízem. Poté navštěvujeme trh s proviantem, abychom v národním parku Terkij nezemřeli hladem. Z trhu spěcháme zpět, protože do dvanácti hodin musíme mít sbaleno a mít vyklizeno vše z pokoje. Po sbalení máme dlouhou pauzu, Ingrid jde pro opravený foťák, Monča jde pro další várku pohledů na poštu, poté tam jde i Mike. Mezitím čekáme na jednoho Francouze, který s námi chce jet na Black market. Když už je skoro vše vyřízeno tak Mike zase odchází na ambasádu a zase čekáme. No vycházíme asi ve čtyři hodiny...
Trh byl obrovský, zboží slušné. Každý nese něco zpět, Monika si nese dokonce i svou prořízlou tašku, v které schází průvodce. Ten naštěstí hned koupíme nový a dáváme zpět původní majitelce, Ingrid.
Do národního parku už to takhle večer nejde a tak hledáme alternativní plán - nasedneme do nočního vlaku a někam pojedeme. Cestou na nádraží potkáváme skupinu Francouzů od kterých si půjčujeme průvodce po Mongolsku, abychom věděli kam jet. Průvodce po trans sibiřské magistrále je co se týče Mongolska úplně na h...o. Vybíráme místo, které je trochu z trasy a nasedáme do vlaku na Darkham..
Mika necháváme v UB a doufáme, že se s ním shledáme později. Pořád vyřizuje vízum...
Vlak je trochu drsnějšího ražení a tak se s Vojtou raději střídáme v nespaní. Ve dvě hodiny dorážíme do Darkhamu a házíme zavazadla i sebe na zem v nádražní hale. Po hodině však vyhání všechny spáče v hale, tedy i nás, elektrickým proudem z nádraží. Po pár ruských slovech se dovídáme o hotelu na nádraží, kde se za směšnou částku ubytováváme.
19.7. čtvrtek
Ráno se nikam nespěchá. Pokud nepojede pouze jeden autobus za den do Burgantu tak počkáme na Mika, který má přijet v 15:30. Autobus jede fakt pouze jeden a to v cca čtyři hodiny (až bude plný). Musíme zpět na nádraží, kde jsme nechali zavazadla. Cestou se Ingrid stavuje v lékárně, kde naráží na čínsky hovořícího Mongola, který když se dozví náš plán nabízí svou pomoc. Je s to zařídit koně, které jsou asi 5km za městem (takže nikam nemusíme jezdit) za 5000T za den - to se nedalo odmítnout. Jedeme s nim na nádraží a pak nás + majitelku a její děcko + všechny batohy bere do jednoho osobního auta a jedeme na koně.
První vyjížďka směřuje k místnímu Buddhovi, kde se s námi náš mladý průvodce fotí a jak jinak také kouří. Celkově jsme asi za jeden a půl hodiny zpět, postavíme stan a jedeme na koních vyzvednout Mika z vlaku. Po dlouhém čekání konstatujeme, že nepřijel. Píšeme mu mail (má totiž náš Lonely Planet, na který i když pořád nadáváme, je nepostradatelný - mapy a plány měst) U geru dostáváme místní občerstvení (večeři a kumys) a my dáváme svoje (hlavně vodku). Vidět pít Mongoly stojí zato. Pít vodku z misky od nudlí z níž to musí každý do sebe vyklopit najednou není jednoduché, zvláště ne v takovém tempu. Během hodiny naše dvě vodky mizí (pili jsme vlastně mi + šéf).
Tím, že jsme zůstali zde jsme rozhodně neprohloupili. Koně jsou daleko lepší a dokonce ani nešouráme nohy po zemi.
20.7. pátek
Ráno zase žádný spěch a v půl jedenácté odjíždíme zase na koních na nádraží. Tentokrát potřebujeme koupit lístky na dnešní vlak do Ulan-Ude. U kasy, kde není jiný kupující nežli my, strávíme kupováním lístků asi jeden a půl hodiny. Ženská za okénkem je totálně neschopná, někam volá a najednou má Monika u ucha telefon s německy hovořící ženou přes kterou sděluje naše požadavky na lístky. No prostě procedura... Vlak jede ve dvě hodiny ráno, víme cenu, ale než nám vydá lístky...uf!!
Půl hodiny po poledni tedy znova nasedáme na koně a každý jedeme kam nás koně vedou a to bez průvodce, který si šel dát dvacet. Ve tři hodiny přijíždíme postupně zpět a pokud mohu mluvit za sebe mám toho dost. Po jídle ležíme jako zabití, Vojta spořádá balení sušenek a pár minut na to jsme pozváni na jejich jídlo. Odmítnout se nedá, ale plný žaludek na koňském hřbetě bude znát... Polovinu cesty raději pouze jdeme. Hlavně Monika na koni nevypadá tak lehce a neřádí jako vždy. Cesta zpět je už daleko příjemnější a rychlejší.
Balíme a loučíme se s místní společností a večer vyrážíme utratit poslední peníze za pití a jídlo. Na nádraží se stalo to, co nikdo nečekal. Vešli jsme dovnitř a tam seděl Mike, který čekal na vlak zpět do UB. Sedáme spolu u nádraží, vypíjíme vše co máme a loučíme se s Mikem, kterému jede vlak o hodinu dříve. V půl třetí odjíždíme i my, ale úplně opačným směrem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama