Cestuj dokud můžeš, pak už bude pozdě. Stačí chtít a pak to jde. Nejhorší výmluva je "Já nemám peníze", ale pak prokalit prázdniny to není problém

Transsibiřská magistrála I.

6. února 2008 v 13:39 | Martin a kol. |  Transsibiřská magistrála 2007

TRANSSIBIŘSKÁ MAGISTRÁLA
účastníci: Monika Plášilová, Vojtěch Tuč a Martin Opolecký
5.7. čtvrtek
Realizaci našeho ožraleckého nápadu se podařilo dotáhnout do konce, a i když ne v plánovaném složení, dosedli jsme na pekingské letiště.
Abychom nepřekročili váhový limit dvacet kilo na zavazadlo zůstal nám po odbavení v rukou stan i s kolíky, který se nám podařilo vzít do letadla jako příruční zavazadlo. Vše i s kolíky prošlo všemi kontroly a bez problémů nás pustili do letadla.
Formality na letišti proběhly nad očekávání rychle a dokonce jsme si mohli oznámkovat svého úředního šimla za přepážkou. Mezi velkými budovami a x-proudými silnicemi se nám podařilo nakonec najít i hotel (ne ten který jsme chtěli, ale alespoň nějaký). Zde proběhl první kontakt s domorodci. Po znalosti angličtiny ani stopa. Rukama nohama se pokoušíme domluvit si ubytování na jednu noc. Vše bezvýsledně, recepce nerozumí. Naznačují, abychom šli někam jinam, to ale zase děláme že nerozumíme my. Vše končí telefonátem někomu, kdo umí pár slov anglicky a sním domlouváme naše ubytování.

Na lezení po památkách čas a vůle nebyla a tak jsme se vydali na obchůzku okolí - najít námi (hlavně Monikou) vysněný Youth Hostel, projít pár uličkami, dát si žábu aj... Hostel jsme skutečně našli, no vlastně on našel nás, a jelikož je o dost levnější hned jsme zarezervovali dvě noci. Za půl den jsme toho prolezli hodně - samí policajti a další v zelených uniformách, veřejné záchody skoro na každém rohu. Podařilo se nám vyřešit i záhadu peněz (5 s Maem a 5 bez Maa), zato jiné záhady přetrvávají (proč chodí tolik chlapů s holým břichem a ještě si jej při chůzi hladí).
Na večeři jsme mile překvapení nejenom cenou, ale i chutí místního čínského piva.
6.7. pátek
Prohlídku Pekingu jsme zahájili zdařilou jízdou v metru (je to jedno z mála míst kde jsou anglické nápisy) a dostali jsme se do spodní části největšího náměstí na světě. Až na obrovské komunistické hvězdy na okolních budovách náměstí moc impresivní nebylo. Ještě před návštěvou čínského parlamentu nám (M+M) prodali úžasné Maovy hodinky s krásně se pohybující se rukou. Do parlamentu se nám přes důkladné prohlídky podařilo propašovat kasr, což nás celkem pobavilo. Jinak parlament vypadá jako obrovské divadlo.
Z náměstí je těžké se dostat - najít přechod bez oplocením a správný podchod dá dost práce a kroků. Před vstupem do Zakázaného města proběhla nutná pauza na cigárko, během níž jsme byli vyfotografováni houfem Číňanů. Zakázané město je obrovské a asi by bylo i krásnější nebýt všudypřítomného zvláštnímu smogovitému počasí. Nikdo z nás se nedivý, že za celý život nemusel vyjít z této "pevnosti" ven.
Vyhlídka z pahorku na Zakázané město byla díky stejnému smogu a počasí také špatné a tak jsme se vydali na něco k snědku. Další plán byl najít metro a metrem na autobusové nádraží. Realita však nabrala jiný směr. Metro ještě neexistuje (což jsem si na německé mapě nepřeložil, je pouze ve výstavbě) a autobusové nádraží jsme nenašli. Z procházky se tak stala túra, která končí okolo již zmíněného autobusového nádraží. Železniční nádraží jsme již našli, ale domluvit se tam byla věc druhá. U okna pro cizince mluví jakš takš anglicky, ale neprodávají lístky. U okna č. 1 je prodávají, ale anglicky ani slovo. Nakonec jsme porozuměli, že do Ulánbátaru lístky cizincům neprodávají - lze je koupit pouze v Hotelu Inetrnacional. Další plán cesty jdeme prodiskutovat do nádražního pajzlu a večer jsme se zavlažili pár kousky za necelých 5kč/0,6l, abychom lépe vstávali na Velkou čínskou zeď.
7.7. sobota
Na stanici busu 919 vše proběhlo hladce, dokonce jsme rozpoznali i znaky, které říkaly "Badaling". Po nějakých 4O minutách jsme poprvé letmo zahlédli Čínskou zeď a po hodině jsme trochu zaskočeni vyběhli z autobusu. Takových autobusů a lidí jsme takhle brzy ráno nečekali. Vždyť jsme vstávali v pět hodin a jeli druhým možným autobusem...
Malinko nás zdržely zmatky při koupi lístků a poté jsme začali stoupat (a prodírat se davem) severní částí zdi. Davy po chvíli zhoustly tak, že se občas muselo i stát a proto jsme to pár desítek metrů před koncem zabalili a šli (prodírali se) zpět, abychom vylezli na zatím prázdnou jižní část. Ta byla daleko lepší, i když i zde provoz lehce houstl. Na konci přístupné části jsme koupili a usmlouvali cenu pár pohledů ( on řekl 30Y mi 5Y a šli jsme, poté za námi vyběhl a vrazil nám je do ruky za 5Y)
Nikdo z nás pořádně nepochopil, proč taková zeď, proč na nepřístupném horském hřebenu... Občas jsme šli skoro po čtyřech. Stavět to v takovém terénu... Mingové museli být padlí na hlavu (a hlavně bohatí a mocní).
Po slezení ze zdi jsme shlédli polomrtvé medvědy a podnikli nezdařený výlet na Safari.
Odjezd z jiného místa stejným autobusem, ve kterém Vojta s Monikou vytuhli. Já prohodil pár slov s čínským chlapečkem a zalomil to též.
Úplně narvaným metrem (skoro nás tam rvali tyčemi) jsme vyhodili ospalou Moniku v Hostelu a jeli zkusit koupit vlakové lístky do Erlianu (příhraniční město). Kolečko zahraniční okénko - okno č. 1 - okno č. 2, kde nám řekli, že je volno až jedenáctého. Skleslý, že budeme opět muset hledat autobusák jsme vyšli ven. Zde jsem koupil něco k jídlu a najednou se ke měn žene slečna z okna č. 2, že má lístky na desátého. V nákupním spěchu jsme se ani nezeptali, jestli to jede 7:45 ráno nebo večer. Z lístku psaném v sypaném čaji je těžké něco vyčíst...
S Monikou jsme se šťastně shledali na místě, kde jsme již jednou byli, leč Vojta v tu dobu asi spal... Během chvíle čekání na Monču nás zvěčnilo a zaneslo do svého foto alba několik Číňanů, a tak jsme byli fotografováni častěji nežli místní budovatelské sochy.
Monika plna energie z celo odpoledního spánku dostala hlad a tak jsme šli na večeři do velmi dobré restaurace nacházející se vedle nějaké třídičky odpadků. Zpět jsme šli po dešti vyčištěném ovzduší a tak pěkně nám vytrávilo, že jsme zašli na pivo do našeho oblíbeného výčepu.
8.7. neděle
Člověk na cestě ztrácí přehled o dnech v týdnu a tak se může stát, že zítra chcete jet z Pekingu, ale nemáte peníze. Jo a je neděle... Kupodivu i v neděli fungovaly v Bank of China. České banky by si mohly vzít příklad.
S penězi v kapse razíme na cyklistický výlet po Pekingu. Více nežli samotné parky a temply mě nadchnul čínský adrenalinový sport - jízda na kole. Na chodníku, na stezkách, na silnicích, v protisměrech, všude se dá jezdit. Semafory neplatí, posloupnost bus - auto - kolo - chodec, cinkání na kolemjdoucí a kolemjedoucí (já i na auta) ať jdou z cesty. Prostě jízda na kole po Pekingu má svou patinu.
Večer jsme ještě zvládli koupit elektro vymoženosti (Vojta vlastně včera - u nás neexistující 8GB flash za pouhých 200Y místo původních 860Y) Zde není smlouvání zábava a sport - jdou s cenou rychle dolů, žádné divadlo aj....
Kromě podařeného výletu se mi dnes podařilo najít v batohu dva dny postrádané sluneční brýle. Čirá náhoda - byly v horní kapse... A podařilo se mi najít též klíček od trezoru s našimi šeky, ale až poté co jsem v půl desáté vytáhl manažera hostelu z domu ať mi to přijde otevřít svým náhradním klíčem ještě dnes, protože zítra ráno odjíždíme, a zaplatil za nový zámek. Šel jsem prostě ze sprchy a pak na posteli našel ten klíč. S usměvavou tváří jsem jim ho přinesl zpět a oni mi dokonce vrátili i ty peníze
Zabalili a plni nedočkavosti, že konečně vyrazíme na naší cestu jsme šli brzy spat.
9.7. pondělí
Hurá na vlak!!!!! Plni očekávání a v dobré náladě jedeme metrem (raním a přeplněným) na hlavní nádraží. Máme lístky, máme peníze, dokonce máme i 8 litrů vody a asi 5kg jídla. Co by se mohlo stát? Jak zde již je uvedeno, na cestách se těžko orientuje v jednotlivých dnech v týdnu, ale co teprve data!! Je devátého, ale mi máme lístky až na desátého, tedy o den později, co k tomu dodat... Jak blbci stojíme s krosnami, vodou a jídlem v 6 hodin na nádraží a vlak nám jede až za 24 hodin. Nálada se zhoršila o 99%, Vojta po chvilce přišel v hysterický smích a my v naprostou rezignaci. Jedeme zpět do hotelu. Zde nás musejí mít už skoro plné zuby - ztráta a nalezení klíče a teď ještě přijdou zpět... Vojta hledá na celé situaci tři pozitivní věci a jednu z nich hned uskutečňujeme - vydáváme se do zoo najít konečně ty pandy. Zvířátka v zoo byla naprosto nečinná a líná. Na rozdíl od všech památek se v zoo smí kouřit a tak toho kuřáci využívají a kouří zvířátkům, které jsou zavřené v kleci (proto se tu Monice nějak zvláště nelíbí), pod nos. Přes velké přemáhání a nutkání si nakonec nekupujeme žádnou plyšovou pandu a jdeme do centra.
Cestou chceme nakoupit nějakou elektroniku a v jednom takovém obchodě se nám ztrácí Monika a nechává nás čekat čtvrt hodiny před vchodem. No jo, orientace...celou dobu byla před jiným vchodem. Foťáky jsou zde až nebezpečně levné, ale jelikož všichni nějaký zatím máme a peníze nazbyt nejsou odcházíme bez nich. Místo koupení foťáku se přejíme v nějaké domácí restauraci a jdeme zpět do hostelu. Zde necháváme Vojtu a věci a jdeme s pivem na terasu, kde čekáme na spáče u dalšího pivka. Když se konečně uráčil přijít vyrážíme někam na špíz (nápad Moniky, která je něco jako pseudovegetarián) Vše (jak jídlo tak pití) nadmíru dobré a tak končíme naše učinkování v Pekingu ve stavu napitém a přejedeném. Stihli jsme zde poznat i bossa restaurace, který umí anglicky říci "I love You" a pár dalších slov. Naši kuřáci mu balí jedno cigáro za druhým a on jim na oplátku dává místní... Shodují se, že i když při balení vypadají jako naprosté socky kuřivo je to lepší nežli místní. Za naprostou žranici s 9 pivkama nám účtují neuvěřitelnou cenu 40Y.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama