Cestuj dokud můžeš, pak už bude pozdě. Stačí chtít a pak to jde. Nejhorší výmluva je "Já nemám peníze", ale pak prokalit prázdniny to není problém

Nový projekt

27. listopadu 2012 v 18:10 | Martin
Tak zkouším rozjet svůj nový projekt. Vždycky mě přitahovaly dvě věci - sport, lépe řečeno běh, a cestování a tak proč to nedat dohromady. Co z toho bude? Možnost poznat Prahu jinak. Ne jako normální turista ale jako běhající turista - proč nudně a dlouze chodit když se dá Prahou i proběhnout a prozkoumat i jiné kouty města. A tak zpouštím projekt Running Prague, jež se dá najít jak na adrese http://runningprague.com tak samozřejmě (vždyť je taková doba) na facebooku


Co zbývá? Snad jen popřát hodně štěstí ;)
 

Taškent - Istanbul

6. října 2011 v 13:21 | Martin |  Střední Asie

TURKMENISTÁN (16.7.-19.7.)



Co je na cestě do Turkmenistánu nejobtížnější? Jednoznačně to je obdržení víza. Vlastně existuje pouze jediná možnost. Je to tranzitní vízum na pět dnů, jež je vystaveno na přesně stanovené dny. Pokud žádáte o turkmenské byť tranzitní vízu, musíte mít už s předstihem zajištěná víza do dalších zemí. V mém případě - uzbecké vízum bylo ok a dostali jsme také vízum do Ázerbájdžánu. Takže s vízy v pasu na Turkmenskou ambasádu v Taškentu, která pracuje, řekněme to mírně, hodně zvláštně. Nemají napsané ani otevírací hodiny, ani dny ve kterých je možné na konzulární oddělení přijít. No a telefony jsou po celý rok hluché. Po vyplnění žádosti o vízum mi úředníci ambasády řekli, že musím čekat 20 dnů. Většina turistů ovšem nemá na tak dlouhou dobu ani vízum do Uzbekistánu, takže z procesu vyřizování turkmenského vstupního víza jsou předem diskvalifikováni. No já čekal ještě déle nežli původně avizované 3 týdny, protože skoro celý týden byla ambasáda zavřená (samozřejmě, že o tom nikde nebyla ani zmínka). Vízum jsem nakonec dostal den před odjezdem z Taškentu.

První den se nám podařilo se přesunout z Turkmenbadu až do Ašchabadu - vše v taxi. Nemáme totiž čas. Do Ašchabadu jsme přijeli až o půlnoci, měli jsme v úmyslu se ubytovat, ale viděli jsme jen pár mramorových super-domů a hotely, které nešly s cenou pod 100 USD. Nakonec jsme byli nuceni to zapíchnout v parku. Myslím, že jsme vážně porušili zákon, ale nebylo to naposledy... Vlastně je těžké jej tu neporušit. Jinak jsme tu také slušně odřízlí od světa - uzbecké i české SIM karty jsou blokované a o něčem takovém jako je internet si můžou šeptat maximálně vrabci na střeše.

Ráno jsme zvládli prohlídku města (batohy jsme nechali na nádraží). Město je něco fantastického. Hodně velké sci-fi. Něco na způsob "v 22.st. náhle zmizí všichni lidi, kteří do té doby žili mírumilovně v skoro rajské zahradě", jen vojáci a policisté přežijí :) Vše fotím hodně rychle, abych nebyl nápadný a přece... chytili mě a byl jsem nucený vymazat všechny fotky. Chtěli abych smazal i fotky z Uzbekistánu, ale to jsem usmlouval. Nakonec to dopadlo celkem dobře, nejdříve mně totiž hrozili deportací a pak se mi nebezpečně sápali po foťáku. Nicméně jako správný turista jsem si místa ještě jednou obešel a za clonou v podobě Guillema jsem skoro vše ještě jednou a ještě tajněji nafotil. Všechny fotky pak ve foťáku dělám automaticky neviditelnými. Město je svým způsobem nádherné, ale žít bych zde rozhodně nemohl. Zklamáním pak byl vyhlášený trh Tolkučka, který po vzoru města renovovali a udělali ho celý mramorový a úhledný.... a stejně jako v Uzbekistánu - všechna atmosféra se z trhu vytratila. Za prohlídku nestojí, ale mají tam super mramorové toalety. Na takovém luxusu jsem na trhu fakt ještě neseděl :)

Odpoledne jedeme na kráter Dervoza - díra v zemi 60x30m, odkud uniká plyn, který pak krásně již 40 let hoří. Auto nás vysazuje po 240km uprostřed pouště Karakora na kraji silnice, kde sníme meloun a jdeme 7km do pouště. Koupili jsme si na cestu nějakou hnusnou vodu, která chutná po plastu. Ale není na výběr. Díra je úžasná - ne tak přes den, ale v noci. Všude kolem k tomu krásně syčí unikající plyn, který je cítit v celém okolí. V parku v Ašchabadu jsme toho moc nenaspali, a tak v 10h padáme jak podťatí. Spí se sladce, že by to bylo tím plynem všude kolem?
Hned ráno cesta zpět na silnici, kde jsme ve vedru čekali půl hodiny, než nám zastavil autobus do Ašchabadu. Lístky na vlak do Turkmenbaši už nebyly, a tak jedeme večer vyrážíme zase v taxíku 500km pouští až ke Kaspickému moři. Z Turkmenbaši se chceme dostat lodí do Baku. Cestou jsme zastavili na super večeři - pečené kuře, které mělo chuť a dobrý kečup - po roce v Uzbekistánu něco hodně neobvyklého.

Příjezd jako vždy v noci. Jsou tu tři hotely - dva luxusní a třetí, který nebere cizince. Spali jsme tak u moře (poprvé jsme se tak v Turkmenistánu i umyli) u nějaké budovy, kterou strážil někdo místní. Za úplatu strážil i nás, a to dost svérázným způsobem - celou noc se nás snažil obrat. Guillemovi vzal peněženku bez peněz, ale to bylo vše. Celou noc jsem tak byl ve střehu a zase toho moc nenaspal.

Ráno pak jdeme do přístavu, kde jsme se zapsali na čekačku na lístek. Nezbývá nám tak nic jiného než čekat, jestli něco (a pokud ano tak kdy to něco) popluje do Baku a jestli se dostaneme na palubu. Lístek vždy stojí 90 USD a pluje se na nějaké obrovské nákladní lodi, kam ovšem berou pouze 11 nebo 36 osob (pokud tedy nějaké vezmou, vše závisí na kapitánovi). Včera žádná neplula, a tak to vypadá nadějně - kotví tu nějaká dagestánská lodička. V osm ráno jsme přišli, v 12 nám dali potvrzení, že pojedeme, v šest hodin začala celní kontrola a v půl jedenácté vyplouváme. Toho čekání bylo na mě trochu moc, ale je super že jsme na lodi.

Celá loď smrdí naftou a v kajutě je totálně vydýcháno. Když otevřeme okýnko tak je zase cítit ropa. Vyberte si..... Ráno, když se probereme tak zjišťujeme, že poplujeme ne obvyklých 12 hodin, ale celých 23 hodin, protože jsme s nákladem příliš těžcí. Další den nicnedělání, jsme o hladu a bez pití, s takovou dobou na palubě jsme nepočítali.

Turkmeni mi jako národ nesedí, jsou méně zvídaví než Uzbeci (a ti přitom nejsou moc zvídaví), pohostinnost a příjemnost nula a všude vidí pouze dolary. Nevím jen, co je zkazilo víc. Jestli současný režim nebo zemní plyn a petrodolary, ale rozhodně jsou mi z národů střední Asie nejméně sympatičtí.







AZERBAJDŽAN 20.7.-24.7.



Večer v přístavu prošlo vše hladce. Nenechali jsme se místními zahanbit a bojovali jsme o místo ve frontě, abychom unikli naftovému zápachu co nejdříve. A vyhráli jsme. Na břehu a po celních prohlídkách jsem kontaktoval jednoho kluka, kterého jsem potkal v Uzbekistánu, jestli by nás mohl ubytovat. Baku je dost drahé a ubytování pod 60E je těžké najít. Postel jsme sehnali. ( ne u něj, ale u druhého kluka, který s ním byl také v Uzbekistánu) Super!

Večer jdeme ještě s dvěma Maďary do místních klubů. Je jich tu slušné množství, avšak vyskytuje se tam pouze mužské pohlaví. Pokud se tam nějaká žena dostane, tak je to na 100% prostitutka. Prý normál. Azerské slečny prý jsou hodně tradiční, takže pokud chce mladý Azer předmanželský sex, musí zaplatit 60E za hodinu.

Druhý den ráno kupujeme lístek na vlak. Pojedeme až zítra večer, a tak máme na Baku celkem dost času. Centrum je totální Evropa - promenáda, moře i ceny, okolo centra pak nové moderní budovy jako někde v Emirátech. Viděli jsme staré město i McDonald - ani jedno v Taškentu nebylo :)

Kupuji si lepidlo, abych si spravil sandále a krosnu. Snad to chvíli vydrží. Večer pak ještě chvíli kecám s naším hostitelem Anharem a jdu si lehnout.

Další den jsme v Baku shlédli to, co nebylo v mapách a průvodcích. Stavujeme se ještě na doner a na internet a jdeme na vlak. Na nádraží při nějakém rozhovoru říkám, že jsem z České republiky, a tak ke mně přijde nějaký děduška s otázkou, jestli neznám Milovice. Tohle mně v bývalých zemích SSSR leze na nervy. Rusovi, který přijede do Německa také přece nikdo nebude zmiňovat například to, že během 2.WW obléhal Leningrad a jak to bylo cool... Jinak cesta ok - brutální vedro, nevrlá průvodčí a šnečí rychlost (284 km do Šeki jsme zdolali za 11 hodin - Keňané by s námi dlouho drželi tempo a cyklisti by na nás 5 hodin čekali). To vše za 6 manatů.

Šeki je malebné malé městečko obklopené lesy. Celkem změna oproti tomu, co jsme až doteď viděli. Většinu dne popíjíme čaj nebo pivo. Máme zde místního průvodce, toho kluka, kterému jsem volal z přístavu. Oba kluci s kterými jsme byli jsou nejen na místní, ale i na evropské poměry otevření, inteligentní a se zkušenostmi, o kterých se nám ani nesní. Noc trávíme poprvé od odjezdu v hotelu a ne jen tak ledajakém - karavanseraj je starý, stylový a s wi-fi okolo recepce.

Ráno se jde jako obvykle na nádraží, odkud se přesouváme maršrutkou postupně do Zaquataly (2 Manaty) dále do Balakanu, odkud nás taxi (1M) bere na hraniční čáru s Gruzií





GRUZIE 24.7.-31.7.



Vřelé přivítání na hranicích od místních celníků nás uvedlo do jiného světa - křesťanského. Ale nejen to je v této zemi jiné.

Za celkem velké peníze jsme byli nuceni jet taxi do naší první destinace - domova vína, Kvareli. Autobus nám totiž poslední ujel (v 12:30!!) a tak jiná možnost nebyla. Chtěli jsme jít do vyhlášených vinných sklepů, ale nějak jsme je nenašli. Cestou zpět nás na silnici zastavili místní, ať jdeme k nim. Guillem říkal, že jestli přijmeme, tak už neodejdeme, a také že jo. Velké množství domácího vína, jídlo pro dvacet lidí a nikdy prázdná sklenice, kterou když vypiješ (vše se musí vyexovat) tak ti jí vínem bleskurychle zase dolijí. Jinak slavilo se první výročí úmrtí jejich sousedky. Nakonec nás jeden z nich bere k sobě ať přenocujeme. Ještě stačíme s jeho rodinou jet na klášter Nekresi. Cestou zpět nás staví policie, ale to, že jel nalitej 130km/h nepřipoutaný po okresce, usmlouval. No papíry by mu stejně nevzali, protože si je nikdy neudělal....

Ráno nás veze do vinzávodu Kindzmarauli, kde nám udělají prohlídku po vinařství i s ochutnávkou vín. Bohužel tunely s vínem jsme neviděli - byly tam, kde nás včera vysadil ten taxikář, ale staví tam nějaké nové zařízení a teď jsou uzavřené. Škoda.

V poledne tak jedeme do Tbilisi, kde nacházíme (majitelka nás nachází na ulici) guest house. Nepřečteme tu ani slovo, vše je v jejich písmu - a to i stanice metra. I Peking byl přehlednější... Zato je ale město krásné a sálá z něho příjemná atmosféra. Nachodili jsme toho požehnaně, a tak nám nedělá problémy usnout.

Druhý den ráno to stejné - prohlídka města pěšky s mnoha zastávkami v parcích na pivo. Jen s tím rozdílem, že nejdeme sami, ale ještě s dvěma Čechy, kteří ráno přišli do našeho GH. Říkal jsem si, že v Turkmenistánu ani Ázerbájdžánu Čecha nepotkáme, první že bude v Gruzii. V Turkmenistánu je na Čechy teplo a v Ázerbájdžánu draho. Večer jsme stejně mrtví jako včera, a tak jen kecáme s partou Litevců a noční prohlídka je jen krátká.

Maršrutka do Kazbegi je turistická záležitost. Ze 14 osob je 10 turistů. V Kazbegi kupujeme vodu a s trochou jídla, které jsme přivezli z Tbilisi, se jdeme podívat jdeme na vyhlášený kostel. Je atraktivní ze všech stran a ani těch turistů v okolí nakonec není mnoho. Večer jdeme na menší pahorek, kde přenocováváme. Jak zapadne slunce tak se dost ochladí. Ale vše bylo ok, hlavně že nepršelo, nevím kam bychom v takovém případě šli.
Druhý den jdeme na "procházku" po okolním hřebenu. Nechceme jít tou turistickou stezkou na meteorologickou stanici a za celý den kromě krav nepotkáváme nikoho. Až na to, že nemáme co jíst je tu krásně, a tak ještě jednou přespáváme na louce u kostela.

Do Tbilisi se vracíme stejnou cestou. V GH přebíráme věci, které jsme tam nechali a vlastně celé odpoledne odpočíváme.

Ráno vyrážíme na autobusák směr rodiště Stalina - Gori, kde jdeme do super sovětského muzea (dům Stalina), kde není jediná negativní zmínka o tomto velkém, slavném a mírumilovném Gruzínci. Bohužel (bohudík?) tu obrovskou sochu Stalina dal prezident Sakašvili v prosinci odstranit, jak nám prozradil jeden místní (doslova to bylo "ten blbec Sakašvili nám vzal sochu našeho velkého rodáka. Tupí Američané, jo tehdy za Sověta to bylo lépe".)

Dále pokračujeme do Akhaltsikhe, kde přesedáme na další maršrutku do skalního města Vardzia. Tam zjišťujeme, že nemáme peníze ani na cestu zpět. Vyměňujeme proto 20USD u jedné Francouzky a jdeme přespat na pole. Celou noc nás hlídá smečka pěti psů, kteří leží v naší blízkosti. Bohužel ten nejmenší pořád štěká, a tak ze spánku toho moc nezbylo.

Ráno v devět jdeme hned jako první turisté do skalního města a prolezli ho křížem krážem. Je doopravdy obrovské. Odpoledne se stopem a maršrutkou dostáváme přes Akhaltsikhe. (nikdy jsem nezjistil, jak se správně vyslovuje) na tureckou hranici. Ještě před přechodem vypijeme poslední gruzínské pivo a pápá bývalý Sovětský svaze.



TURECKO (31.7. - 17.8.)



Přechod hranic byl velmi rychlý, a do prvního městečka Posaf nás vzalo belgické auto s Turkem za volantem, který jel navštívit svou rodinu. Vystoupili jsme ještě před městem a začali stopovat další svoz, tentokrát do Karsu. Jako vždy nemáme místní peníze a přitom je neděle večer. Po hodině nás vzalo auto do Ardanuk, kde jsme našli bankomat a kebab a cestou z města jsme chytli sportovní Hondu do Karsu. Kluci neznali ani slovo anglicky, ale pochopil jsem, že jedou až do Vanu. Do Vanu jsme se chtěli dostat, ale mysleli jsme, že to nestihneme, a tak jsme chtěli přenocovat v Karsu. Po takovém zjištění jsme s nimi ale zůstali v autě přes 500km a vystupujeme až v centru Vanu, město kousíček od Iránu a Iráku. Nacházíme hotel a po zvláštním dohadováním se o ceně za pokoj se ubytováváme (on řekl 50lir za pokoj, mi řekli 40 a on řekl 25, no je fakt že nám to turecky a jemu anglicky moc nešlo, ale i tak....). Na pokoji je i wifina.

Tak jsme dnes zjistili, že nám začíná Ramadan. To zase bude cestování... Přes den jsme prošli obrovskou tvrz, která je za městem a lehce se ztratili v centru. To bylo za celý den asi vše. Všude potkáváme lidi, kteří nám nějakým způsobem naznačují "No Turkey, Kurdistan!!" a Kemala Attaturka na bankovkách také nemají zrovna v lásce. Večerem před soumrakem se ulice úplně vylidní a zbude pouze prach, všichni se běží najíst. Večer, když se všichni zase vrátí na ulici, jsme vypili trochu čaje s místními a pak trávíme pozdní večer na internetu s láhví odporného vína.

Další den ve Vanu byl ve znamení totálního odpočinku. Jediné co stojí za zmínku je nákup nových sandálů a to, že po večeři jsme snědli 700gr místních sladkostí. Dlouho nebudeme muset sníst ani drobek.

Třetí den ráno v Turecku - Van jsme nechali v dáli a místní maršrutkou do Akmanderu, kde jsme chvíli čekali, než cestující naplní loďku, která nás vezme na ostrov s arménským kostelem. Pobyli jsme tam hodinu, vykoupali se v jezeře Van, které má zvláštní mýdlovou vodu, a loďkou jsme jeli zpět na silnici. Přes dvě zastávky jsme v průběhu večera dostopovali až do Diarbakyru, hlavního města Kurdistánu. Během cesty jsme s řidičem zašli i na večeři s kupou čaje (samozřejmě až po západu slunce). Po chvíli sezení na Diarbakyrském chodníku se nás ujali místní mladíci pracující u policie, a tak nám zastavili dvě policejní auta (jedno pro mě, druhé pro Guillema), která nás eskortovala až do centra města.

Po přespání ve zvláštním hotelu jsme ráno obešli staré město s prý, po Velké čínské zdi, druhými nejdelšími souvislými hradbami na světě. Má to tu příjemnou atmosféru s otravnými dětmi, které neříkají nic jiného než "money" V poledne jsme se pak MHD autobusem dostali na kraj města, kde jsme začali stopovat. Další zastávka Malatya, první turecké město.

V Malatyi bylo celkem těžké najít levné ubytování, a tak jsme chvíli museli chodit okolo centra než jsme něco našli. Po setmění jsme vyšli na kebab, ale ani ne po 200m nás pozvali ke svému venkovnímu provizornímu stolu prodavači z místních obchodů. U stolu byla super směska národností, které by se měli teoreticky nenávidět - Kurd, Arménec, Turek a pak my - Francouz a Čech. Super večeře a mraky čaje a ovoce. Povídali jsme si s nimi asi hodinu a půl, a to mluvili pouze turecky. Nakonec jsme u nich i něco nakoupili a pak se šli projít po městě. Všude bylo neskutečně hodně lidí na ulici (stále jsme si na to nezvykli). Už je nepsaným standardem, že v Turecku máme wifi na pokoji, a tak v noci ještě kontaktujeme známé.

Cappodacia - jeden z nejturističtějších magnetů v Turecku. Do Kayseri jsme se dopravili stopem (zase jsme stopli někoho na 350km :) ) a pak jsme nastoupili do prvního tureckého meziměstského autobusu a přepravili se posledních 60km do Goreme. Goreme je super turistická vesnice, kde není nic jiného než vytříbené restaurace, nóbl hotely a mraky turistů. I tak se nám podařilo najít ubytování za 15T/os. což je zatím jedno z nejlevnějších ubytování. Večer potkáváme dvě Španělky a okolo půlnoci jdeme s místními někam za město k ohni.

Do Open Air Muzea jsme chtěli vyjít co nejdříve ráno, to se ovšem až tak nepovedlo, a tak se proplétáme mezi hordami především japonských turistů. Bez turistů by to bylo pěkné, s turisty to stojí za..... Po muzeu jdeme do "Red Valley". Po cestě ještě navštěvujeme velký sklep, kde balí citróny pro export. Kdybych ty citróny neviděl, tak bych řekl, že tam balí spíše nějaké drogy. V údolí nás viděl jeden místní, jak šplháme na nějaký chrám ve skále a pozval nás na čaj. A u něj seděla, světe div se, jedna Češka. Čaj pijeme tři hodiny a odpoledne scházíme údolím dolů. Cestou do Goreme jsme nasbírali asi dvě kila meruněk a blum. Večer se pak se Španělkami dohadujeme na půjčení auta, abychom projeli okolí. Jsem nepostradatelná část výpravy, protože jako jediný mám řidičák. :)

Prohlídka autem (80L/den) byla náročná. Večer jsme kamenů měli plné zuby. Navštívili jsme dvě podzemní města (Mazi, Ozogule), kde jsme byli úplně sami a obě byla úžasná. Na ty turistické jsme se vykašlali. Projeli jsme ještě pár vesnic a klášterů ve skalách a v 7hodin večer jsme se vrátili zpět. Večer jsme pak už nevytáhli paty z hostelu a jenom jsme hledali na mapě, kam jet zítra dál.

Ještě před odjezdem jsme stihli projít "Údolím lásky", tedy údolím plném skalních útvarů ve tvaru obrovských penisů. Ve dvě odpoledne pak vyrážíme směr Safranbulu s přáním vyhnout se Ankaře. Stopování je tady daleko těžší než v Kurdistánu, ale i tak se večer dostáváme za město Kirikkiti, kde přespáváme u dálnice. Vypadá to, že se Ankaře dokážeme vyhnout.

Tak jsme se vyhnuli, i když to bylo celkem náročné - nejdříve nás po hodině čekání popovezlo jedno auto 10km na křižovatku, tam už jsme nic nechytili, a tak jsme jeli autobusem do prvního města (15km), kde jsme se nasnídali, napili a šli čekat na silnici. Během čekání jsem se naučil žonglovat, čekali jsme více než 5 hodin, než nás popovezl land rover asi 20km na další křižovatku.. Tam už jsme byli zachráněni - silnice je občas používána a tak máme šanci něco chytnout. Dvěma kamiony se dostáváme k večeru až do Safranbulu, kde rozhodně nehledejte levné ubytování - 50 lir za pokoj byla jasně nejlevnější nabídka. Pěkné staré městečko, kde není ani moc turistů, a tak tam vládne příjemná a klidná atmosféra. Naše paní domácí umí dvě fráze anglicky "problem" a "big problem". Kromě starého města je tam i město nové, které není až tak zajímavé z architektonického hlediska, ale dá se tam dobře najíst.

Po jednom dnu stráveném v Safranbulu nás vyváží autobus do Karabuku (asi 5km) a odtud chytáme kamion do Istanbulu (390km). Z Karabuku není problém něco chytnout, je tam totiž obrovská továrna a tedy hodně kamionů.

Do Istanbulu dorážíme dost netradičně - vyhodili nás na parkovišti tiráků asi 50km před Istanbulem, odkud nás pak bere někam malý náklaďáček. Nakonec nás řidič posadí na MHD autobus 14B, který jede do přístavu, ze kterého se dál máme přepravit lodí. Do Sultanahmed však dnes už nic nepluje, a tak plujeme do Beyoglu, čtvrť, která je naproti Sultanahmed. Tam se i ubytováváme za 30L/pokoj.

V Istanbulu trávíme šest dnů, a tak máme čas prolézt úplně všechno od mešit přes nákup obleku až po metalový koncert kousek od Taksimu. Žádný spěch, a tak například do Hadgie Sophie se jdeme kouknout až poslední den. Jinak popisovat Istanbul nemá cenu, jeďte tam a prohlídněte si ho sami ;)

Další články


Kam dál

Reklama