Martinova všehochuť + cestování na Blog.cz

TURKMENISTÁN (16.7.-19.7.)

Co je na cestě do Turkmenistánu nejobtížnější? Jednoznačně to je obdržení víza. Vlastně existuje pouze jediná možnost. Je to tranzitní vízum na pět dnů, jež je vystaveno na přesně stanovené dny. Pokud žádáte o turkmenské byť tranzitní vízu, musíte mít už s předstihem zajištěná víza do dalších zemí. V mém případě - uzbecké vízum bylo ok a dostali jsme také vízum do Ázerbájdžánu. Takže s vízy v pasu na Turkmenskou ambasádu v Taškentu, která pracuje, řekněme to mírně, hodně zvláštně. Nemají napsané ani otevírací hodiny, ani dny ve kterých je možné na konzulární oddělení přijít. No a telefony jsou po celý rok hluché. Po vyplnění žádosti o vízum mi úředníci ambasády řekli, že musím čekat 20 dnů. Většina turistů ovšem nemá na tak dlouhou dobu ani vízum do Uzbekistánu, takže z procesu vyřizování turkmenského vstupního víza jsou předem diskvalifikováni. No já čekal ještě déle nežli původně avizované 3 týdny, protože skoro celý týden byla ambasáda zavřená (samozřejmě, že o tom nikde nebyla ani zmínka). Vízum jsem nakonec dostal den před odjezdem z Taškentu.

První den se nám podařilo se přesunout z Turkmenbadu až do Ašchabadu - vše v taxi. Nemáme totiž čas. Do Ašchabadu jsme přijeli až o půlnoci, měli jsme v úmyslu se ubytovat, ale viděli jsme jen pár mramorových super-domů a hotely, které nešly s cenou pod 100 USD. Nakonec jsme byli nuceni to zapíchnout v parku. Myslím, že jsme vážně porušili zákon, ale nebylo to naposledy... Vlastně je těžké jej tu neporušit. Jinak jsme tu také slušně odřízlí od světa - uzbecké i české SIM karty jsou blokované a o něčem takovém jako je internet si můžou šeptat maximálně vrabci na střeše.

Ráno jsme zvládli prohlídku města (batohy jsme nechali na nádraží). Město je něco fantastického. Hodně velké sci-fi. Něco na způsob "v 22.st. náhle zmizí všichni lidi, kteří do té doby žili mírumilovně v skoro rajské zahradě", jen vojáci a policisté přežijí :) Vše fotím hodně rychle, abych nebyl nápadný a přece... chytili mě a byl jsem nucený vymazat všechny fotky. Chtěli abych smazal i fotky z Uzbekistánu, ale to jsem usmlouval. Nakonec to dopadlo celkem dobře, nejdříve mně totiž hrozili deportací a pak se mi nebezpečně sápali po foťáku. Nicméně jako správný turista jsem si místa ještě jednou obešel a za clonou v podobě Guillema jsem skoro vše ještě jednou a ještě tajněji nafotil. Všechny fotky pak ve foťáku dělám automaticky neviditelnými. Město je svým způsobem nádherné, ale žít bych zde rozhodně nemohl. Zklamáním pak byl vyhlášený trh Tolkučka, který po vzoru města renovovali a udělali ho celý mramorový a úhledný.... a stejně jako v Uzbekistánu - všechna atmosféra se z trhu vytratila. Za prohlídku nestojí, ale mají tam super mramorové toalety. Na takovém luxusu jsem na trhu fakt ještě neseděl :)

Odpoledne jedeme na kráter Dervoza - díra v zemi 60x30m, odkud uniká plyn, který pak krásně již 40 let hoří. Auto nás vysazuje po 240km uprostřed pouště Karakora na kraji silnice, kde sníme meloun a jdeme 7km do pouště. Koupili jsme si na cestu nějakou hnusnou vodu, která chutná po plastu. Ale není na výběr. Díra je úžasná - ne tak přes den, ale v noci. Všude kolem k tomu krásně syčí unikající plyn, který je cítit v celém okolí. V parku v Ašchabadu jsme toho moc nenaspali, a tak v 10h padáme jak podťatí. Spí se sladce, že by to bylo tím plynem všude kolem?

Hned ráno cesta zpět na silnici, kde jsme ve vedru čekali půl hodiny, než nám zastavil autobus do Ašchabadu. Lístky na vlak do Turkmenbaši už nebyly, a tak jedeme večer vyrážíme zase v taxíku 500km pouští až ke Kaspickému moři. Z Turkmenbaši se chceme dostat lodí do Baku. Cestou jsme zastavili na super večeři - pečené kuře, které mělo chuť a dobrý kečup - po roce v Uzbekistánu něco hodně neobvyklého.

Příjezd jako vždy v noci. Jsou tu tři hotely - dva luxusní a třetí, který nebere cizince. Spali jsme tak u moře (poprvé jsme se tak v Turkmenistánu i umyli) u nějaké budovy, kterou strážil někdo místní. Za úplatu strážil i nás, a to dost svérázným způsobem - celou noc se nás snažil obrat. Guillemovi vzal peněženku bez peněz, ale to bylo vše. Celou noc jsem tak byl ve střehu a zase toho moc nenaspal.

Ráno pak jdeme do přístavu, kde jsme se zapsali na čekačku na lístek. Nezbývá nám tak nic jiného než čekat, jestli něco (a pokud ano tak kdy to něco) popluje do Baku a jestli se dostaneme na palubu. Lístek vždy stojí 90 USD a pluje se na nějaké obrovské nákladní lodi, kam ovšem berou pouze 11 nebo 36 osob (pokud tedy nějaké vezmou, vše závisí na kapitánovi). Včera žádná neplula, a tak to vypadá nadějně - kotví tu nějaká dagestánská lodička. V osm ráno jsme přišli, v 12 nám dali potvrzení, že pojedeme, v šest hodin začala celní kontrola a v půl jedenácté vyplouváme. Toho čekání bylo na mě trochu moc, ale je super že jsme na lodi.

Celá loď smrdí naftou a v kajutě je totálně vydýcháno. Když otevřeme okýnko tak je zase cítit ropa. Vyberte si..... Ráno, když se probereme tak zjišťujeme, že poplujeme ne obvyklých 12 hodin, ale celých 23 hodin, protože jsme s nákladem příliš těžcí. Další den nicnedělání, jsme o hladu a bez pití, s takovou dobou na palubě jsme nepočítali.

Turkmeni mi jako národ nesedí, jsou méně zvídaví než Uzbeci (a ti přitom nejsou moc zvídaví), pohostinnost a příjemnost nula a všude vidí pouze dolary. Nevím jen, co je zkazilo víc. Jestli současný režim nebo zemní plyn a petrodolary, ale rozhodně jsou mi z národů střední Asie nejméně sympatičtí.

AZERBAJDŽAN 20.7.-24.7.

Večer v přístavu prošlo vše hladce. Nenechali jsme se místními zahanbit a bojovali jsme o místo ve frontě, abychom unikli naftovému zápachu co nejdříve. A vyhráli jsme. Na břehu a po celních prohlídkách jsem kontaktoval jednoho kluka, kterého jsem potkal v Uzbekistánu, jestli by nás mohl ubytovat. Baku je dost drahé a ubytování pod 60E je těžké najít. Postel jsme sehnali. ( ne u něj, ale u druhého kluka, který s ním byl také v Uzbekistánu) Super!

Večer jdeme ještě s dvěma Maďary do místních klubů. Je jich tu slušné množství, avšak vyskytuje se tam pouze mužské pohlaví. Pokud se tam nějaká žena dostane, tak je to na 100% prostitutka. Prý normál. Azerské slečny prý jsou hodně tradiční, takže pokud chce mladý Azer předmanželský sex, musí zaplatit 60E za hodinu.

Druhý den ráno kupujeme lístek na vlak. Pojedeme až zítra večer, a tak máme na Baku celkem dost času. Centrum je totální Evropa - promenáda, moře i ceny, okolo centra pak nové moderní budovy jako někde v Emirátech. Viděli jsme staré město i McDonald - ani jedno v Taškentu nebylo :)

Kupuji si lepidlo, abych si spravil sandále a krosnu. Snad to chvíli vydrží. Večer pak ještě chvíli kecám s naším hostitelem Anharem a jdu si lehnout.

Další den jsme v Baku shlédli to, co nebylo v mapách a průvodcích. Stavujeme se ještě na doner a na internet a jdeme na vlak. Na nádraží při nějakém rozhovoru říkám, že jsem z České republiky, a tak ke mně přijde nějaký děduška s otázkou, jestli neznám Milovice. Tohle mně v bývalých zemích SSSR leze na nervy. Rusovi, který přijede do Německa také přece nikdo nebude zmiňovat například to, že během 2.WW obléhal Leningrad a jak to bylo cool... Jinak cesta ok - brutální vedro, nevrlá průvodčí a šnečí rychlost (284 km do Šeki jsme zdolali za 11 hodin - Keňané by s námi dlouho drželi tempo a cyklisti by na nás 5 hodin čekali). To vše za 6 manatů.

Šeki je malebné malé městečko obklopené lesy. Celkem změna oproti tomu, co jsme až doteď viděli. Většinu dne popíjíme čaj nebo pivo. Máme zde místního průvodce, toho kluka, kterému jsem volal z přístavu. Oba kluci s kterými jsme byli jsou nejen na místní, ale i na evropské poměry otevření, inteligentní a se zkušenostmi, o kterých se nám ani nesní. Noc trávíme poprvé od odjezdu v hotelu a ne jen tak ledajakém - karavanseraj je starý, stylový a s wi-fi okolo recepce.

Ráno se jde jako obvykle na nádraží, odkud se přesouváme maršrutkou postupně do Zaquataly (2 Manaty) dále do Balakanu, odkud nás taxi (1M) bere na hraniční čáru s Gruzií

GRUZIE 24.7.-31.7.

Vřelé přivítání na hranicích od místních celníků nás uvedlo do jiného světa - křesťanského. Ale nejen to je v této zemi jiné.

Za celkem velké peníze jsme byli nuceni jet taxi do naší první destinace - domova vína, Kvareli. Autobus nám totiž poslední ujel (v 12:30!!) a tak jiná možnost nebyla. Chtěli jsme jít do vyhlášených vinných sklepů, ale nějak jsme je nenašli. Cestou zpět nás na silnici zastavili místní, ať jdeme k nim. Guillem říkal, že jestli přijmeme, tak už neodejdeme, a také že jo. Velké množství domácího vína, jídlo pro dvacet lidí a nikdy prázdná sklenice, kterou když vypiješ (vše se musí vyexovat) tak ti jí vínem bleskurychle zase dolijí. Jinak slavilo se první výročí úmrtí jejich sousedky. Nakonec nás jeden z nich bere k sobě ať přenocujeme. Ještě stačíme s jeho rodinou jet na klášter Nekresi. Cestou zpět nás staví policie, ale to, že jel nalitej 130km/h nepřipoutaný po okresce, usmlouval. No papíry by mu stejně nevzali, protože si je nikdy neudělal....

Ráno nás veze do vinzávodu Kindzmarauli, kde nám udělají prohlídku po vinařství i s ochutnávkou vín. Bohužel tunely s vínem jsme neviděli - byly tam, kde nás včera vysadil ten taxikář, ale staví tam nějaké nové zařízení a teď jsou uzavřené. Škoda.

V poledne tak jedeme do Tbilisi, kde nacházíme (majitelka nás nachází na ulici) guest house. Nepřečteme tu ani slovo, vše je v jejich písmu - a to i stanice metra. I Peking byl přehlednější... Zato je ale město krásné a sálá z něho příjemná atmosféra. Nachodili jsme toho požehnaně, a tak nám nedělá problémy usnout.

Druhý den ráno to stejné - prohlídka města pěšky s mnoha zastávkami v parcích na pivo. Jen s tím rozdílem, že nejdeme sami, ale ještě s dvěma Čechy, kteří ráno přišli do našeho GH. Říkal jsem si, že v Turkmenistánu ani Ázerbájdžánu Čecha nepotkáme, první že bude v Gruzii. V Turkmenistánu je na Čechy teplo a v Ázerbájdžánu draho. Večer jsme stejně mrtví jako včera, a tak jen kecáme s partou Litevců a noční prohlídka je jen krátká.

Maršrutka do Kazbegi je turistická záležitost. Ze 14 osob je 10 turistů. V Kazbegi kupujeme vodu a s trochou jídla, které jsme přivezli z Tbilisi, se jdeme podívat jdeme na vyhlášený kostel. Je atraktivní ze všech stran a ani těch turistů v okolí nakonec není mnoho. Večer jdeme na menší pahorek, kde přenocováváme. Jak zapadne slunce tak se dost ochladí. Ale vše bylo ok, hlavně že nepršelo, nevím kam bychom v takovém případě šli.

Druhý den jdeme na "procházku" po okolním hřebenu. Nechceme jít tou turistickou stezkou na meteorologickou stanici a za celý den kromě krav nepotkáváme nikoho. Až na to, že nemáme co jíst je tu krásně, a tak ještě jednou přespáváme na louce u kostela.

Do Tbilisi se vracíme stejnou cestou. V GH přebíráme věci, které jsme tam nechali a vlastně celé odpoledne odpočíváme.

Ráno vyrážíme na autobusák směr rodiště Stalina - Gori, kde jdeme do super sovětského muzea (dům Stalina), kde není jediná negativní zmínka o tomto velkém, slavném a mírumilovném Gruzínci. Bohužel (bohudík?) tu obrovskou sochu Stalina dal prezident Sakašvili v prosinci odstranit, jak nám prozradil jeden místní (doslova to bylo "ten blbec Sakašvili nám vzal sochu našeho velkého rodáka. Tupí Američané, jo tehdy za Sověta to bylo lépe".)

Dále pokračujeme do Akhaltsikhe, kde přesedáme na další maršrutku do skalního města Vardzia. Tam zjišťujeme, že nemáme peníze ani na cestu zpět. Vyměňujeme proto 20USD u jedné Francouzky a jdeme přespat na pole. Celou noc nás hlídá smečka pěti psů, kteří leží v naší blízkosti. Bohužel ten nejmenší pořád štěká, a tak ze spánku toho moc nezbylo.

Ráno v devět jdeme hned jako první turisté do skalního města a prolezli ho křížem krážem. Je doopravdy obrovské. Odpoledne se stopem a maršrutkou dostáváme přes Akhaltsikhe. (nikdy jsem nezjistil, jak se správně vyslovuje) na tureckou hranici. Ještě před přechodem vypijeme poslední gruzínské pivo a pápá bývalý Sovětský svaze.

TURECKO (31.7. - 17.8.)

Přechod hranic byl velmi rychlý, a do prvního městečka Posaf nás vzalo belgické auto s Turkem za volantem, který jel navštívit svou rodinu. Vystoupili jsme ještě před městem a začali stopovat další svoz, tentokrát do Karsu. Jako vždy nemáme místní peníze a přitom je neděle večer. Po hodině nás vzalo auto do Ardanuk, kde jsme našli bankomat a kebab a cestou z města jsme chytli sportovní Hondu do Karsu. Kluci neznali ani slovo anglicky, ale pochopil jsem, že jedou až do Vanu. Do Vanu jsme se chtěli dostat, ale mysleli jsme, že to nestihneme, a tak jsme chtěli přenocovat v Karsu. Po takovém zjištění jsme s nimi ale zůstali v autě přes 500km a vystupujeme až v centru Vanu, město kousíček od Iránu a Iráku. Nacházíme hotel a po zvláštním dohadováním se o ceně za pokoj se ubytováváme (on řekl 50lir za pokoj, mi řekli 40 a on řekl 25, no je fakt že nám to turecky a jemu anglicky moc nešlo, ale i tak....). Na pokoji je i wifina.

Tak jsme dnes zjistili, že nám začíná Ramadan. To zase bude cestování... Přes den jsme prošli obrovskou tvrz, která je za městem a lehce se ztratili v centru. To bylo za celý den asi vše. Všude potkáváme lidi, kteří nám nějakým způsobem naznačují "No Turkey, Kurdistan!!" a Kemala Attaturka na bankovkách také nemají zrovna v lásce. Večerem před soumrakem se ulice úplně vylidní a zbude pouze prach, všichni se běží najíst. Večer, když se všichni zase vrátí na ulici, jsme vypili trochu čaje s místními a pak trávíme pozdní večer na internetu s láhví odporného vína.

Další den ve Vanu byl ve znamení totálního odpočinku. Jediné co stojí za zmínku je nákup nových sandálů a to, že po večeři jsme snědli 700gr místních sladkostí. Dlouho nebudeme muset sníst ani drobek.

Třetí den ráno v Turecku - Van jsme nechali v dáli a místní maršrutkou do Akmanderu, kde jsme chvíli čekali, než cestující naplní loďku, která nás vezme na ostrov s arménským kostelem. Pobyli jsme tam hodinu, vykoupali se v jezeře Van, které má zvláštní mýdlovou vodu, a loďkou jsme jeli zpět na silnici. Přes dvě zastávky jsme v průběhu večera dostopovali až do Diarbakyru, hlavního města Kurdistánu. Během cesty jsme s řidičem zašli i na večeři s kupou čaje (samozřejmě až po západu slunce). Po chvíli sezení na Diarbakyrském chodníku se nás ujali místní mladíci pracující u policie, a tak nám zastavili dvě policejní auta (jedno pro mě, druhé pro Guillema), která nás eskortovala až do centra města.

Po přespání ve zvláštním hotelu jsme ráno obešli staré město s prý, po Velké čínské zdi, druhými nejdelšími souvislými hradbami na světě. Má to tu příjemnou atmosféru s otravnými dětmi, které neříkají nic jiného než "money" V poledne jsme se pak MHD autobusem dostali na kraj města, kde jsme začali stopovat. Další zastávka Malatya, první turecké město.

V Malatyi bylo celkem těžké najít levné ubytování, a tak jsme chvíli museli chodit okolo centra než jsme něco našli. Po setmění jsme vyšli na kebab, ale ani ne po 200m nás pozvali ke svému venkovnímu provizornímu stolu prodavači z místních obchodů. U stolu byla super směska národností, které by se měli teoreticky nenávidět - Kurd, Arménec, Turek a pak my - Francouz a Čech. Super večeře a mraky čaje a ovoce. Povídali jsme si s nimi asi hodinu a půl, a to mluvili pouze turecky. Nakonec jsme u nich i něco nakoupili a pak se šli projít po městě. Všude bylo neskutečně hodně lidí na ulici (stále jsme si na to nezvykli). Už je nepsaným standardem, že v Turecku máme wifi na pokoji, a tak v noci ještě kontaktujeme známé.

Cappodacia - jeden z nejturističtějších magnetů v Turecku. Do Kayseri jsme se dopravili stopem (zase jsme stopli někoho na 350km :) ) a pak jsme nastoupili do prvního tureckého meziměstského autobusu a přepravili se posledních 60km do Goreme. Goreme je super turistická vesnice, kde není nic jiného než vytříbené restaurace, nóbl hotely a mraky turistů. I tak se nám podařilo najít ubytování za 15T/os. což je zatím jedno z nejlevnějších ubytování. Večer potkáváme dvě Španělky a okolo půlnoci jdeme s místními někam za město k ohni.

Do Open Air Muzea jsme chtěli vyjít co nejdříve ráno, to se ovšem až tak nepovedlo, a tak se proplétáme mezi hordami především japonských turistů. Bez turistů by to bylo pěkné, s turisty to stojí za..... Po muzeu jdeme do "Red Valley". Po cestě ještě navštěvujeme velký sklep, kde balí citróny pro export. Kdybych ty citróny neviděl, tak bych řekl, že tam balí spíše nějaké drogy. V údolí nás viděl jeden místní, jak šplháme na nějaký chrám ve skále a pozval nás na čaj. A u něj seděla, světe div se, jedna Češka. Čaj pijeme tři hodiny a odpoledne scházíme údolím dolů. Cestou do Goreme jsme nasbírali asi dvě kila meruněk a blum. Večer se pak se Španělkami dohadujeme na půjčení auta, abychom projeli okolí. Jsem nepostradatelná část výpravy, protože jako jediný mám řidičák. :)

Prohlídka autem (80L/den) byla náročná. Večer jsme kamenů měli plné zuby. Navštívili jsme dvě podzemní města (Mazi, Ozogule), kde jsme byli úplně sami a obě byla úžasná. Na ty turistické jsme se vykašlali. Projeli jsme ještě pár vesnic a klášterů ve skalách a v 7hodin večer jsme se vrátili zpět. Večer jsme pak už nevytáhli paty z hostelu a jenom jsme hledali na mapě, kam jet zítra dál.

Ještě před odjezdem jsme stihli projít "Údolím lásky", tedy údolím plném skalních útvarů ve tvaru obrovských penisů. Ve dvě odpoledne pak vyrážíme směr Safranbulu s přáním vyhnout se Ankaře. Stopování je tady daleko těžší než v Kurdistánu, ale i tak se večer dostáváme za město Kirikkiti, kde přespáváme u dálnice. Vypadá to, že se Ankaře dokážeme vyhnout.

Tak jsme se vyhnuli, i když to bylo celkem náročné - nejdříve nás po hodině čekání popovezlo jedno auto 10km na křižovatku, tam už jsme nic nechytili, a tak jsme jeli autobusem do prvního města (15km), kde jsme se nasnídali, napili a šli čekat na silnici. Během čekání jsem se naučil žonglovat, čekali jsme více než 5 hodin, než nás popovezl land rover asi 20km na další křižovatku.. Tam už jsme byli zachráněni - silnice je občas používána a tak máme šanci něco chytnout. Dvěma kamiony se dostáváme k večeru až do Safranbulu, kde rozhodně nehledejte levné ubytování - 50 lir za pokoj byla jasně nejlevnější nabídka. Pěkné staré městečko, kde není ani moc turistů, a tak tam vládne příjemná a klidná atmosféra. Naše paní domácí umí dvě fráze anglicky "problem" a "big problem". Kromě starého města je tam i město nové, které není až tak zajímavé z architektonického hlediska, ale dá se tam dobře najíst.

Po jednom dnu stráveném v Safranbulu nás vyváží autobus do Karabuku (asi 5km) a odtud chytáme kamion do Istanbulu (390km). Z Karabuku není problém něco chytnout, je tam totiž obrovská továrna a tedy hodně kamionů.

Do Istanbulu dorážíme dost netradičně - vyhodili nás na parkovišti tiráků asi 50km před Istanbulem, odkud nás pak bere někam malý náklaďáček. Nakonec nás řidič posadí na MHD autobus 14B, který jede do přístavu, ze kterého se dál máme přepravit lodí. Do Sultanahmed však dnes už nic nepluje, a tak plujeme do Beyoglu, čtvrť, která je naproti Sultanahmed. Tam se i ubytováváme za 30L/pokoj.

V Istanbulu trávíme šest dnů, a tak máme čas prolézt úplně všechno od mešit přes nákup obleku až po metalový koncert kousek od Taksimu. Žádný spěch, a tak například do Hadgie Sophie se jdeme kouknout až poslední den. Jinak popisovat Istanbul nemá cenu, jeďte tam a prohlídněte si ho sami ;)

Kyrgyzstán & Tadžikistán
27.4.- 12.5.2011
1.den
Žádná cestovní horečka se nekoná, vždyť letošní "cestování" je pouhým výletem do sousedních zemí. Něco jako výlet do sousedního Polska a Slovenska, s tím rozdílem, že jedu do Kyrgyzstánu a Tadžikistánu. Víza jsem vyřídil v Taškentu a tak mám hranice otevřené.
V Taškentu nasedám do taxíku s ostatními spolucestujícími a jedu do Namanganu a pak do Učkurdungu, kde chci přejít hranici. Další taxikář mě na hranici v klidu zavezl a odjel. Až pak jsem zjistil, že hranice je rozkopaná a celnice už chvíli nefungují (přesněji od války v roce 2010). Bad joke..... Pro demonstraci tam vykopali široký příkop, aby se zdůraznilo: "Tudy cesta nevede." Chvíli tam zevluji a zjišťuji, že se ke mně řítí vojáci. Vše v poho - dělám turistu (jako že nevím, která bije) a oni dělají naprosté idioty (bohužel oni to nepředstírali). Nejsou mi s to odpovědět ani na otázku, kde tedy mohu hranici přejít. Vzdávám jakýkoli pokus o konverzaci a jdu zpět, kde vidím maršutku, která by mě mohla odvést zpět. Demonstrativně fotím hranici, a tak se hlídka znovu rychle blíží. Stačím však vyměnit paměťové karty a jim ukazuji fotky náušnic.
Řidič maršutky ví více než celá uzbecká posádka a veze mě na jiný přechod, který je prý na 50% otevřen. Po chvíli bouchání na vrata mi skutečně otvírají, a já mohu kupodivu přejít. Je 6 hodin večer a jsem dnes první člověk, který přešel.
Na kyrgyzské straně není, stejně jako na uzbecké, vůbec nic, Zastavuji proto auto a u řidiče měním dolary. Kurz nic moc, ale jiná možnost není. Ještě večer chci na Biškek, ale první auto (mercedes, kterých je tu velké množství) mě veze pouze na benzínku kde pracuje. Tam hned nacházím minivan se zeleninou, který mě za úplatu bere do Biškeku.

2.den
Je 7 hodin ráno a já u se už procházím po městě. Rozhoduji se proto zde nepřespat a ještě dnes jet do Čelpon Alpy. Oproti Taškentu je Biškek krásně zelený a působí svěžím dojmem, ale chození s batohem po městě mě unavuje, a tak po obědě nasedám do minibusu směr Čelpon Alpa. Biškek je zelený a čerství, ale moc toho tam k vidění není.
Čelpon Alpu jsem viděl pouze z autobusu. Nevystoupil jsem. Jednak je celkem chladno, a tak by se koupání v Yssi-Kolu nekonalo a druhak mám napozlátkovaných měst s širokými a prázdnými ulicemi po půl roce v Uzbekistánu dost. Pokračuji proto dál až do Karakolu, kam jsem chtěl jet až zítra. Karakol je malebné horské městečko, které se dá přejít za 15 minut.
Ubytovávám se v Yak GH s tím plánem, že snad potkám ještě nějakého turistu, který půjde do hor se mnou. Zítra by prý mělo být pěkně a tak už ráno vyrazím.
Večer konečně po dvou dnech normální jídlo. Turistu jsem však žádného nenašel. Půjdu sám.

3.den
Ráno můj batoh přibral šest kilo po návštěvě místního trhu. Jídlo na tři dny.
Přeplněnou maršutkou 350 jsem se dobral místa, kde začíná cesta na Altyn Aršan. Dá se tam dojet i jeepem, ale to by si člověk tu cestu nevychutnal. Je to cirka 4 hodiny chůze podél říčky. Celá cesta byla neskutečně malebná a plná jehličnatých stromů a zelených luk. Po půl roce života v poušti jsem si připadal jako v ráji. Asi nejhezčí je pak samotné údolí, kde se nachází vesnička Altyn Aršan (6 domů rozprostřených po údolí).
Bohužel se dovídám, že jsem přišel brzy, a že cesta dál na jezero Ala-Kol je ještě neprůchodná. Stále tam je 2m sněhu a hrozí lavinové nebezpečí. Cesta se proto vždy otvírá až koncem května. Zítra si tak udělám výlet do okolí, abych snědl svoje zásoby jídla :)
Altyn Aršan je známý svými teplými minerálními prameny, kde se dá krásně zrelaxovat po celodenní tůře. Celkem pohoda koukat kolem sebe na zasněžené hory a sám se válet v teplé vodě. Jediná skvrna na kráse toho všeho je počasí. V podstatě celý den prší a je celkem kosa (kdo by to čekal v 3000m.n.m)

4.den
Místo vysněného jezera Ala-Kol jsem šel na tři menší jezírka asi tři hodiny chůze od vesnice. V noci sněžilo, a tak je občas dost obtížné trefit tu správnou cestu.
Celá cesta byla úchvatná, nic víc dodat nejde. nahoru občas svítilo slunce, cestou zpět jsem pak jednou zmokl, dvakrát sněžilo a dvakrát padaly kroupy.
Dole ve vesnici jsem potkal Španělku, s kterou jsem čekal v Taškentu před kyrgyzskou ambasádou a samozřejmě dva Čechy a jednoho Slováka. Všichni tam přijeli na koních. Zajímalo by mě, jestli se dá jít do hor (kdekoli na světě) a nepotkat tam někoho z bývalého Československa. Místní pes jim ukradl pytel těstovin a tak jim poskytuji své jídlo (mám ho nějak přebytek). Já zase nemám co a s kým pít a tak s nimi piji vodku. Odpoledne trávíme v oficiálních teplých pramenech a v noci pak tři vyrážíme do neoficiálního, který je ve skále nad řekou.. Byl jsem tam asi dvě hodiny a nemohl se odhodlat vylézt do té zimy okolo.

5.den
Brzy ráno jsem sešel dolů do Karakolu a nastoupil do autobusu do Balukči. Po problémech s průvodčím v autobuse, který chtěl trochu nereálnou cenu jsme vyjeli. Cesta autobusem samozřejmě zabere celkem dost času (6h/220km) a tak jsem měl dost času na obdivování Yssik Kolu a za ním tyčících se zasněžených hor.
Další změna plánu - chtěl jsem přes Narin a Kazarman do Oše, ale cesta je po zimě ještě uzavřena a tak jedu pouze do Kočkoru a zítra se zkusím dostat ne zrovna používanou cestou do Sousamyru, kde se pak cesta napojuje na hlavní tah Biškek-Oš. Chci jí prostopovat, abych viděl i vesnice po cestě.
Ubytovávám se za 300sum v domě jedné babušky. Mým pokojem je jídelna a k večeři mám hromadu koně.

6.den
Co se transportu týče tak to byl celkem povedený den. Až na jednu nechtěnou výjimku jsem se dopravil z Kočkoru až do Taktogolu stopem. Cesta z Kočkoru do Suumyru je doopravdy málo používaná. Auto každých 20minut není pro autostop ideální počet. Naštěstí mě zastavilo skoro každé a vždy mě trochu popovezli. Jel jsem tak mercedesem za maminkou, s ožralými Kyrgyzy na korbě náklaďáku za ovečkami (musel jsem pít s nimi) nebo s manažerem místních uhelných dolů v jeepu (celkem dobrá volba, protože posledních 100km chyběl asfalt)
Nejdéle jsem samozřejmě čekal na hlavním tahu Biškek-Oš. Po hoďce jsem se ale i tam dočkal a tak jsem se pěkně svezl dalších 150km až do Taktogulu.
Ve městě nic není, ale na přenocování dobré. Jinak stopovat celý den, když není jediný mráček ve výšce 2000-2500m.n.m doporučuji pouze pokud se chcete pořádně opálit (spálit)

7.den
Dnes žádné čekání na silnici. Vzal jsem první taxi a po 100km přesedl na maršutku do Oše. Byl to ještě kus cesty a tak jsem se do Oše dostal až po třetí hodině.
Tam jsem chvíli bloudil po městě až se mě ujmul jeden Angličan a dovedl mě do GH. Jsou dva a jedou na kole z Koree. Teď ale musí být nuceně ve městě, protože ho kousl nějaký pavouk a má nohu jak válec.
Zašli jsme tak spolu na net, kde jsem se dozvěděl, že konečně sejmuli Usámu, a napsal pár mailů. Večer jsme pak zašli na jídlo a pár kyrgyzských piv. Při platbě nás zase zkusili slušně natáhnout. Přepočítal jsem jim to a zredukoval cenu o 1/3.
Domácí v GH se mě pokouší najít transport do Murgabu. Jsou dvě možnosti jak se tam dostat a já volím tu méně riskantní a zkoušíme najít placený transport z Oše. Ještě bych mohl jet do Seri Tadje a tam zkusit štěstí s občas jedoucím kamionem. Moc jich prý ale není a dva dny se mi tam na silnici čekat nechce.

8.den
Proflákaný den v Oši, kde toho moc k vidění není. Hlavní atrakce - proslulý trh utrpěl velké šrámy po loňské válce a tak je skoro ½ trhu prázdná nebo vypálená. Je tu pak ještě pěkný park s biliardy, střelnicí aj., kde jsem chvíli pozoroval Kyrgyzy hrající šachy. Jinak nic. Večeře a piva s Anglány. Transport se sehnat nepodařilo a tak zítra zkusím štěstí a pojedu do Seri Tadje a dál se uvidí. Dnes prý jedno auto jelo až do Murgabu, ale po cestě se polámalo :) No bude to zážitek. Mám čas do pátku (dnes je středa) - jestli se v pátek nedostanu přes hranice tak budu muset změnit plán a do Tadžikistánu nepojedu.

9.den
No tak že by v šest ráno jelo něco do Seri Tadje tak to tedy ne. Kromě štěkajících psů je vše ještě mrtvé. Na nádraží zjišťuji, že tam vlastně ani žádný autobus nejezdí. Jede jen nějaký bus okolo 9 hodiny, ale ten končí v nějaké vesnici ještě před průsmykem.
Jdu se proto dospat a v půl deváté pokouším štěstí znovu. Vezme mě tam za 500 sum taxi. Nasedám, ale ještě než vyrazíme na cestu tak dvě hodiny projíždíme tržiště a něco nakládáme (jako třeba součástky na traktor)
Ve tři odpoledne jsem na místě, koupím nějaké potraviny na cestu a jdu čekat na silnici. Po jedné hodině (projela tři auta, ale opačným směrem) utíkám před písečnou boří do prvního domku v městečku, kde mě přivítají chlebem a čajem. Vítr neustává a tak se dnes na 100% nikam nedostanu. Nakonec u nich i přespávám. Majitel stavení říká, že mezi 8-10 hodinou ranní by něco mohlo jet (možná Kamaz). Snad do té doby ustane vítr, na hlavě mám více písku než vlasů a to jsem byl venku jen asi tři minuty. Vítr ve vesnici odnesl šest střech.
Večer jsem zahlédl Pik Lenina

10. den
Ráno v půl osmé jsem byl už na silnici směrem Tadžikistán. Nasnídal jsem se tam a začal trpělivě čekat. V 9h projelo první auto a hned mě vzalo. Bohužel to byli pohraničníci, a tak jsem zanedlouho musel čekal znovu, tentokrát na celnici.
Usmálo se štěstí, a tak jsem po hodině čekání odjel (první auto). Chlápek s rodinou jedou do Karakolu. Murgab to není, ale alespoň jsem se hnul z celnice. Po třetí hodině odpoledne jsme přijeli do Karakolu a zjistil jsem, že jsem si vůbec nepomohl. Odtud toho jezdí mým směrem ještě méně. Za celý den přijela tři auta (jedno moje) a z toho dvě tu zůstala. Třetí si řeklo takovou částku, že jsem odmítl. První Kyrgyz, který rozhodně nechtěl pomoc a v očích měl pouze dolary.
Je to tu krásné, ještě polo-zamrzlé jezero, výhled na hory, jaci, ale jinak nic víc. Ve městě (vesnici) jsem nenašel ani obchod.
Ujímá se mě rodina provozující GH (majitel se jmenuje Eril) a pečují o mě. Jsou neskutečně milý a nakonec nechtějí ani zaplatit.
Transport na Murgab je dost nejistý, a ještě k tomu nemám moc peněz. Pár kyrgyzských sum a dolary, které mi zde nikdo nevymění. Tádžickou měnu jsem ještě neviděl.

11.den
Ráno samozřejmě nic nejelo a tak jsem se prošel kolem jezera a udělal pár fotek. Po 11 hodině jsem šel znovu na silnici čekat na boží smilování. Naštěstí je "teplo" a moc nefouká (nato, že jsem uprostřed Pamíru nemůže být lepší počasí).
Čekám.....
Vzali mě v pět večer nějací chlápci, kteří jeli kontrolovat pohraničníky. Cesta přes Pamír byla nádherná, jen nám tak trochu došel benzín...naštěstí jelo něco proti a poskytl nám 3 litry.
Skončil jsem u nich i na večeři, vodku, přespání a zítra s nimi pojedu až do Khorogu.
Kromě tohoto auta projel za celý den už pouze jeden Kamaz. Tu silnici vyasfaltoval Sovětský svaz pro kozy chodící na pastvu a ne pro mezinárodní dopravu.

12. den
Stejným autem jsme vyrazili do Khorogu. Jen nás nebylo 6 ale 3 plus koza. Byla by to pohodlná jízda minivanem, kdyby...silnice alespoň občas byla v dobrém stavu, jeli bychom občas níže než 4000m.n.m a já neměl kocovinu. Až do Jelandi to bylo šílené, pak jsme ale zastavili a zašli do lázní a vše se zlepšilo. Borci z auta tam vypili půl láhve vodky a nasedli jsme zpět. Asi 10km jsem řídil minivan i já :) Hodinu před Khorogem zastavili, že prý je to už jen kousek a dopili tu láhev vodky. V zachování střízlivosti řidičů jsem jim s pitím vydatně pomohl...
Byl jsem rád, že jsme vystoupili u Nasima doma. Povečeřel jsem boršč, shlédl fotbal se zbytkem rodiny a šel spát.
Jo, už jsem vyměnil peníze. V Murgabu jsem se zbavil kyrgyzských sum a ještě vyměnil 20USD. Kromě deseti litrů benzínu jsem ale zatím nic neplatil.

13.den
Ден победы - velká sláva, vodka... jinak je ve městě vše zavřeno. Nemám ani registraci (nevím, jestli jí potřebuji) ani GBAO permit (ten určitě potřebuji).
Za jeep do Dušanbe chtěli 250 sumoni (55USD), a tak jsem s grácií odmítl. Naštěstí mi Nasim našel kamion jedoucí z Číny - pracuje na silnici a kontroluje tonáž (a pokutuje). Tak snad tu cestu do Dušanbe bez dokumentů nějak dám...
Vypadá to, že cesta bude na dlouho. V půlnoci jsme někde zastavili trochu se prospat.
Ani se nedá říci, že to je silnice... Nenahání mi strach miny, které jsou všude kolem, ani Afghánistán, okolo kterého jedem více jak den, ale silnice vybudovaná v době sovětské invaze do Afghánistánu a od té doby na ní nikdo nesáhl.

14.den
Silnice je, až na jeden snový úsek asi 30km z místa, kde lišky dávají dobrou noc do hodně podobného místa, zoufalá. Okolní krajina je však pěkná a tak mám hlavu přilepenou na předním skle.
Předběhla nás i slepice....
S razítky zatím vše ok, z GBAO jsme už vyjeli tak to je v pohodě - kontrolovali mě jenom jednou, kde nic kromě pasu nechtěli (10minut jsem se jim v aj pokoušel vysvětlit, co značí Czech republic v mém pasu. Předstírám, že nemluvím rusky, podle řidiče je to jistější) Jindy jsem jakoby spal, aby mě neviděli. S registrací to bylo obtížnější, ale taktika "ne gavarim po ruski" slavila úspěch. Voják prostě rezignoval a vrátil mi pas. Musím nějak zjistit, jestli registraci fakt potřebuji.
Přijeli jsme až v noci, a tak jsem žádné ubytování nehledal a ještě jednou přespal v kamionu, tentokrát na terminálu.
Z Karakolu do Dušanbe jsem se dostal za neuvěřitelných 70sumoni (15USD) - včetně jídla, ubytování a dopravy.

15.den
Brzy ráno prohlídka Dušanbe, včetně OVIRu, aby mi potvrdili co jsem si myslel - registrace už pro cizince potřeba není. Dušanbe je podobné Biškeku - příjemné, leč pro turistu ne až tak zajímavé město, plné zeleně, kde by se u piva dalo pár dnů relaxovat. Na to ale nemám čas ani společnost, a tak jdu hledat internet, abych zjistil, který přechod mohu jako cizinec přejít. Rozhoduji se jet do Khojand, a zítra přejít v Oybeku.
Cesta v Land Roveru byla pohoda - za 6h a 100sumoni jsem byl na místě určení. Kromě druhého průsmyku jsme jeli po super silnici.
Na check pointech samozřejmě chtěli registraci a pak nějaký ten úplatek, ale teď jsem si už byl jistý :)
V Khojandu chci vidět čtvrteční trh a Lenina a pak hurá do Uzbekistánu. Večer ještě jednou na netu, abych zabil čas a dozvěděl se, že po 2. třetině vedeme nad Amíky 2:0.

16. den
Ráno jsem se prošel k největší soše Lenina v Střední Asii. Je to doopravdy kus chlapa - 22m. Dokonce ho rekonstruují, a tak jsem měl problémy ho vyfotit. Policajt mi to zakázal, protože teď není tak hezký. Popošel jsem o kus dál a vyfotil jsem si ho tak, aby to policajt neviděl.
Během mého toulání po horách se do nížinatých oblastí dostala sezona všelijakého ovoce, a tak byl celý trh zavalen koši jahod, třešní, meruněk a ještě něčeho co nevím jak se jmenuje.
Pak jsem vyrazil na poslední část cesty - maršutkou do Bustonu a pak taxíkem na hranice s Uzbekistánem. Na hranicích vše proběhlo hladce, a tak jsem ještě v 12h byl v Uzbekistánu. Zde na mě čekali taxi za 35USD do Taškentu, cenu jsem odmítl s tím, že pojedu pouze za 10000 sum (4USD). Oba jsme se vysmáli návrhu toho druhého. On tam zůstal čekat dál a já byl za minutu v jiném autě, které mě do Taškentu za 10000 odvezlo.

Zvláštní konec cesty, pokud nepřijedete domů.......

Otázky rád odpovím, pokud mi s otázkou napíšete také vaší mailovou adresu